Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kolaps

18. 8. 2013

 Yome

 

Vstanu kolem poledne a rozhodnu se udělat něco k jídlu.

Teď když jsem tam uklidil to půjde omnoho snáz. Protáhnu se a se zíváním vstanu z … postele!? Já jsem usínal na gauči. Sice používám teleport, ale sám do sebe se přemisťovat neumím.

Dám to za vinu náměsíčnosti a vyrazím někam pro jídlo. Po patnácti minutách chůze najdu supermarket, kde za zbylé peníze co jsem dostal od bratrů jako suvenýry ze Země, koupil. S obtížemi jsem se vrátil domů, protože ještě stále se tu neumím moc orientovat, a začnu chystat vše potřebné.

Nakoupil jsem toho radši víc a tak jsem zbytek šoupl do lednice, jako zásoby.

Začal jsem na pánvičce slaninou, kterou následovali vajíčka. Vůně celého jídla se linula celým domem a já přesto, že to nebylo hotové jsem na to měl hroznou chuť.

Udělal jsem toho hodně.

Nevěděl jsem totiž, jestli si můj zachránce také nedá.

Naštěstí měl i přístroje jako rychlovarnou konvici a mikrovlnku, i když jsem se tomu ze začátku divil.

Nakonec jsem ještě nakrájel chleba a sedl si k menšímu stolku pro čtyři lidi, který rozděluje kuchyň s obývacím pokojem.

Od včerejška večer mě zase bolí levá ruka, a tak se musím spokojit s tím co mám.

Nemotorně jsem si vajíčka nandával pravou rukou.  Neumím pravou moc používat, tak se ani nedivím, že mi polovina vajíček popadá zpátky do talíře.

 

Tsumi

 

Probudí mě lahodná vůně jídla, která se line domem. Otevřu oči a rozhlížím se po pokoji, odkud ta vůně přichází. Nikde nic, takže to bude někde jinde.

Jenom v trenýrkách a košili, nahrazující mi pro dnešek pyžamo, sejdu dolů do kuchyně, kde je aroma největší.

Najdu tam JEHO jak se pokouší nabrat část slaniny.  No moc mu to nejde.

Opřu se o stěnu a založím si ruce v bok, abych ho mohl nerušeně pozorovat a přitom si mě nevšiml.

Poté co mu vajíčko spadlo z vidličky po čtvrté, přestal s tím a odložil ji na talíř.

„Už na to nemám nervy!“ zaklel a poloplný talíř položil na linku. V tu chvíli si mě všiml.

„Jé ty už jsi vzhůru? Chceš jídlo?“ zvedl ke mně svůj onyxový pohled.

Otřásl jsem se a kývl.

Pokynul mi k jedné ze židlí a během chvíle mi donesl talíř plného jídla. Vonělo to vážně úžasně a poté co jsem si dal kousek do úst, musel jsem uznat, že vařit doopravdy umí.

„Je to výborné.“ Zahuhlám mezi sousty a usměji se na něj. Mírně zčervená a sedne si naproti mně s čajem v ruce. Druhý šálek podá mě a ze svého pomalu usrkává.

„D-děkuji.“ Skloní hlavu a znovu se napije.

„Ty už jíst nebudeš?“ zeptal jsem se a ukázal na talíř na lince, který tam předtím položil. Stále byl z větší části plný.

„Ne, to je dobrý. Už nemůžu.“ Podrbe se ve vlasech. Dokonce bych mu to i věřil ,kdybych předtím neviděl jak se s tím paplal. Moc mu nepomohlo ani to, že mu po tom prohlášení silně zakručelo v žaludku.

Zčervenal víc a sklopil pohled co mohl.

Jen jsem si povzdechl a vstal, přešel jsem k talíři, který jsem následně vzal a donesl zpátky ke stolu.

„Jez.“ Řekl jsem rázně a strčil mu porci až pod nos. Ani se nehnul.

„Povídám jez! Nemůžeš držet hladovku, s takovou umřeš!“ vyjel jsem na něj a postrčil mu talíř ještě blíž.

„Já nemůžu.“ Zavrtí nesouhlasně hlavou.

„Jak nemůžeš? Předtím jsem viděl jak ses v tm nimral!“ zvýšil jsem ještě hlas, přikrčil se pod ním až jsem toho zalitoval.

„Já neumím používat pravou ruku.“ Pípl a koukl na mě uslzenýma očima.

Trochu mě to vykolejilo, protože sám jsem pravák. Nikoho, kdo by byl levák neznám.

Zaraženě se na něj koukám, pak bez žádného vysvětlení vezmu do ruky vidličku na jeho talíři, plnou vajíček a kousku slaniny, a přiblížím se s ní k jeho obličeji.

Chvíli na to zaraženě kouká, nakonec se podívá nechápavě na mě, ale poté co jen kývnu, strčí si ji do pusy a začne nadšeně kousat. Polkne a podívá se znovu na mě.

Zase naberu na vidličku a strčím mu ji do pusy. Bez nějakého odporu takhle sní celý talíř a nakonec si spokojeně mlaskne.

„Děkuji.“ Zářivě se usměje a sklidí talíř do dřezu.

Podívám se na svoji porci a bez přemýšlení se do ní pustím. Během pěti minut ji mám v sobě  a dívám se po něčem dalším k jídlu.

„Chtěl jsem se zeptat… Jak se jmenuješ?“ odtrhnu pohled od ledničky a podívám se na něj, jak nervózně postává kousek ode mě a žmoulá v rukách část košile co má na sobě.

„Tsumi.“ Odpovím jednoduše a zvrátím pohled zpátky do vnitřku lednice. Vezmu další chleba a šunku.

Když jsem uprostřed krájení třetího krajíce, zarazím se. Chvíli přemýšlím a nakonec se vrátím ke krájení. On už spokojeně sedí na židli a s úsměvem na tváři pozoruje hladinu čaje.

„A ty?“ zeptám se. Upře na mě nechápaví pohled, ale nakonec mu to dojde a nervózně sklopí pohled.

„Yome.“ Pípne a usrkne si čaje.

 

Yome

 

Vyslovím svoje jméno, co nejvíc nahlas dokážu, ale vyjde ze mě jen mírný šepot. Doufám, že to slyšel. Už jen to jeho jméno Tsumi. V překladu to znamená hřích, jen doufám, že nebude jako démon hříchů, i když by mu s tělem mohl klidně konkurovat a vyhrál by.

„Já si říkal proč jsi tak lehký když jsem tě nesl do postele.“ Ťukl se do hlavy. Zprudka jsem se k němu otočil, až jsem málem spadl ze židle a propaloval ho pohledem. Takže ta náměsíčnost byl on?

„Jak to myslíš?“ vypadlo ze mě nakonec, chci vědět proč se, se mnou táhl až nahoru.

„No tvoje jméno znamená pírko, tak je pak logické, proč jsi tak lehký.“ Usmál se na mě a sedl si s už připravenou druhou snídaní skládající se z pěti krajíců chleba a šunky.

Lehce jsem se začervenal, ale hned jsem toho nechal.

„Takhle to nemyslím. Proč jsi mě táhl nahoru? Mohl’s mě klidně nechat dole, ještě by sis udělal kýlu.“ Zabrblu a na jeden zátah vypiju zbytek čaje. Hned se zatvářím jako citrón, konce mi vždycky nechutnají.

On se usměje a mávne rukou. „Byl jsi spíš až moc lehký. Navíc jsem tě tu nechtěl nechat, nastydl bys a to jen kvůli tomu, že jsi mi uklidil dům.“ Pokýve hlavou a také se napije čaje.

Zvednu se a dojdu si dolít, abych měl něco s čím u stolu mohu sedět.

Vrátím se a znovu si pořádně loknu.

„O tom si s tebou musím promluvit, neměl bys tak dlouho vyspávat, i když to bylo kvůli úklidu. Nedělá to dobře na tělo.“ Zakousne se do chleba a zapije ho.

Jen mírně kývnu a začnu se zvedat. Jsem ještě trochu unavený a za noc jsem toho moc nenaspal, zase mě trápili noční můry. Poslední dobou jsou čím dál častější, jenže když se probudím, nepamatuji si je.

Poklidím hrnek do dřezu a projdu kolem Tsumiho ke schodům. Dál se nedostanu, protože mě obestře nepropustné temno.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář