Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Nejmladší syn

28. 4. 2013

 

Rushifa / Satan

 

Sedím na trůně a znuděně koukám na svých pět synů, kteří čekají co ze mě vypadne.

„Je to už pár set let co jsme si spolu nepopovídali,“ začnu „ tak mi řekněte jestli jste si za tu dobu už někoho našli, abych vám mohl dát trůn.“ Ušklíbnu se.

Všichni se snaží dívat kamkoliv jen ne na mě. To jsem si mohl myslet.

„Jak to, že to vždycky dopadne stejně.“ Povzdechnu si.

„Ale tatí, my za to nemůžem!“ Brání se nejmladší.

 „Jo? A kdo tedy?“ Zeptám se ironicky.

„Nooo...“ Snaží se vyhnout odpovědi druhý.

„Nooo?“ Protáhnu a čekám jak bude pokračovat.

„No, všichni ostatní.“ Zazubí se třetí nejmladší.

Nejstarší stále mlčí a přemýšlí, druhý nejstarší si pobrukuje jako by ho celá tahle konverzace nevýslovně nudila.

„Otče víš jak je těžké si v téhle době někoho najít?“ Zasténá znovu nejmladší. V tom mě něco napadne.

„Uzavřeme dohodu.“ Usměji se. „Pošlu vás na zem, abyste si našli partnerky a jestli je sem přesně za rok přivedete můžete si dělat co chcete.“ Dokončil jsem. V tu dobu jsem ještě nevěděl co to všechno způsobí.

Nejmladší hned přikyvoval na dobrý nápad, nakonec kývli všichni a otevřeli teleport na zem. Výtah jsme ještě nezavedli.

„Tak za rok otče.“ Zavolají zaráz a jsou pryč.

„To dopadne...“ Povzdechnu si do ticha.

 

 

Yome (pírko)

Jsem Yome  Jigoku, vím, blbé jméno, táta není v tomhle moc kreativní.

Dlouhé tmavě fialové vlasy kontrastující s modrými oči, 16 934 let.

Řekli byste, že je to hodně, no kdybych byl člověk bylo by mi okolo sedmnácti.

Z bratrů jsem nejmladší proto si mě vždy dobírají.

Když tedy otec přišel s nápadem: hledat si partnera na zemi, hned jsem kývl.

Aspoň od nich budu mít pokoj. Nevím jak bratři, ale já nechci vládnout celému podsvětí a temnotě ji sžírající.

Nepotřebuji trůn či poddané postačí mi být obklopen květy, jedno jakými. Divné, že? Syn Satana zbožňuje květiny, ale pro mě je to jako droga, která nikdy není uspokojena.

 Jednou se přes potok trpících mrtvol dostalo poupě růže a hned jak jsem ucítil její vůni, zamiloval jsem se.

Nedočkavě čekám uvnitř portu až najde průchod na Zem.

Všichni mi říkali, že Země je úžasná. Samé domy a auta, která vytvářejí kouř hromadící se nad městy.

Sice nerozumím ani jednomu výrazu jako ‚dům‘ čí ‚auto‘, ale zní to úžasně. Něco, co je prý nejlepší na této Zemi je, že zlo je na denním pořádku, samé únosy a vraždy. Oklepu se. Zlo nemám rád, ne, nesnáším ho.

Sžírá vás za živa a škrtí vás svými dlouhými úponky a když už jste z ní málem vyklouzli, chytne vás ještě pevněji.

Otevře se brána a já vstupuji do jasného slunečního dne.

Tolik světla mě na okamžik oslepí, ale rychle si zvyknu.

Stojím uprostřed cesty a kolem mě jsou samé do výšky postavené kvádry.

Něco vysoce rychlého projíždí kolem mě.

Najednou mě něco popadne a já letím bokem na zem.

Při pádu mi něco křupne v ruce, která mi podjede a já spadnu přímo do měkka.

Zarazí mě to, podle konstrukce podlahy, jak jsem zjistil stáním na ni, by měla být tvrdá, ale tady je to ‚zvláštně‘ příjemné.

Podívám se na místo kam jsem spadl a s překvapením zjistím, že je pode mnou někdo z lidské rasy. Okamžitě z něj slezu a snažím se dostat někam hodně daleko, lidi jsou nebezpeční.

 „Hej! Člověk tě zachrání ze silnice a ty aniž bys poděkoval máš ještě tu drzost zdrhat?!“ Křičí. Zaujme mě to co řekl.

„Řekl jsi silnice? To je tenhle kus cesty? Na co se používá? Má nějaké ovládání? Co to po něm jezdí? Nikdy jsem ji neviděl zblízka, je úchvatná.“ Vychrlím ze sebe.

Našel jsem něco ze světa lidí co je užitečné, jsem šťastný.

Opřu se o zábradlí, to máme u nás taky, a vykláním se, abych co nejlépe viděl.

Znovu mě něco chytne a stáhne zpátky.

„To debilitu třetího stupně jen předstíráš?, nebo jsi vážně tak dementní.“ Znovu na mě křičí. Kdybych věděl, že jsou tady takový, nejdu sem.

„A co jsem udělal špatně?“ Bráním se.

 „Do silnice se nesmí chodit, jezdí po ní auta.“ Řekne už v klidu s čímž mi podá ruku. Chytnu se jí a vstanu, díky jeho pomoci.

„Děkuji.“ Oslovím ho a otočím se k odchodu.

„Počkej! Není ti nic?“ Zavolá.

„Ne nic. Jsem na 100% v pořádku.“ Zamávám mu a hned lituji. V ruce mi prudká bolest způsobí válku krvinek.

Hned ji dám dolů, aby si ničeho nevšiml a usměji se na něj.

Teprve teď si ho pořádně prohlédnu.

Po krk blonďaté vlasy mu vlají kolem hlavy jak svatozář, oči jak obloha se smějí životem na všechny strany, přes bílou košili mu vystupují svaly a co mě nejvíc překvapí je, že je o dvě hlavy vyšší jak já.

„Anděl...“ Vydechnu. Musí to být anděl, nikdo s tak krásnou tváři a tělem snad neexistuje. Nejdřív se usmíval, ale teď propukl v až hysterický smích.

„Já a anděl? Do toho mám ještě hodně daleko.“ Říká mezi řehtáním a chrochtáním. Nemůžu se rozhodnout k čemu se blíží víc.

Když se dosměje, což se dá přirovnat snad k staletím, se zatváří velice vážně, chytne mě za ruku a táhne pryč.

„Pusť! Nech! Pff!“ křičím za ním, ale on jako by mě neslyšel mě táhne stále dál. Naštěstí tou zdravou rukou. Snažím se mu vytrhnout, no marně, má tak pevný stisk, že se divím proč mi ještě nestačil rozmáčknout ruku, naštěstí drží tu v pořádku.

Dovleče mě do nedaleké budovy, kde mě posadí se slovy ‚pokud se pokusíš zdrhnout svážu tě‘ a odešel. Já na to samozřejmě nedám a už se pokouším dostat nepozorovaně pryč. Tyhle bílé kvádry já znám, vyprávěli mi o nich starci. Tady se léčí všichni lidi z nemocí a zranění.

Útěk se mi moc nepodaří, po pár metrech mě něco chytne za pás a trhne směr židle. Prudce na ni dopadnu až mi vyrazí dech. Setkám se s modrým a velmi naštvaným pohledem.

„Copak?“ mrknu na něj s andělíčkama ve tváři. Nezabralo to.

.

.

.

Sedím strnule na židli a čekám kdy si mě ten neurvalec přijde odvázat. Ano slyšíte dobře, on mě velmi afektovaně uzamkl k opírací části židle nějakými stříbrnými okovy, jen aby jste pochopili, démoni jsou proti stříbrnému železu bezmocní. Dokud je člověk či bytost, která je přivázala, sama zase neodváže, nedokáží nic udělat.

Nemohl jsem dělat nic jiného než nevěřícně zírat a počkat až si milost pán dojde.

Po nějaké chvíli ho konečně zahlídnu v davu jak se pokouší protlačit ke mně.

Dopadne tak, tak vedle a spokojeně se culí. Chtěl bych mu ten jeho kvicht otřít o zeď a vyprat v potoce.

„Pustíš mě už?“ zašeptám. Sám se osvobodit nedokážu, tudíž dokud mě nepustí, jsem jeho vězeň.

 „Pche. Šel jsem na tebe po dobrém a nešlo to, teď trp. Můžeš si za to sám. Já tě varoval.“ Zavrní mi do ucha. Už ani nedoufám, že se od něj někdy dostanu, když začne šramotit s okovy a odepne je.

Jásám radostí, do té doby než si druhý konec řetězu připne na ruku a zase mě někam táhne. Zaplujeme do nějaké místnosti kde sedí člověk v bílém plášti. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Hihihi (potutelný smích)

(Aki-chan, 29. 4. 2013 23:28)

A to si myslíš, že je ten druhý andílek? No má sice vzhled anděla, ale je to horší démon než sám Yome a to je co říct :D... :P

NEBOJ :P

(Aki-chan, 28. 4. 2013 21:20)

Neboj on si potom vydupe všechna pravidla dobrého chování :D, ale to bude ještě trvat... :D

Re: NEBOJ :P BOJIM

(Mizu, 28. 4. 2013 22:06)

No tak tomu celkem věřím že to bude trvat. Ale i tak. Démon? Bude trvat na správném vychování? :D

Jůůůů

(Mizu, 28. 4. 2013 20:57)

Je to pěkný, ale chudák Yome. Takhle ho pořád někde vláčet a svazovat ho :D