Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Sladký domove

1. 8. 2013

Hodí mě na postel a okovy mi připne k přídi.

„Doktore podívejte se mu na levou ruku, no prostě tu, kterou nemá v okovech.“ Zazubí se na mě a koukne po nevěřícně hledícím muži.

„No dobře, ale nemůžete tahle přivazovat lidi, je to nezákonné.“ Namítá muž, ale když se podívá do tváře mého ‚neznámého‘ zmlkne.

„Já ho varoval, může si za to sám.“ Uculí se a začne si číst nějaké časopisy.

Během jeho nepozornosti se snažím sundat okovy, ale drží setsakramentsky dobře navíc se na mě co chvíli dívá a to mi rozhodně k útěku nepřispívá.

Po asi půlhodinovém nudění kdy mi doktor prohmatával a ohýbal ruku nakonec prohlásil, že je to nalomené a půjde to do ortézy.

‚Do takového pekla bych už nikdy nevkročil‘ pomyslím si když konečně vyjdeme z nemocnice.

U brány mi odepne pouta a já jsem konečně volný, můžu si jít kam chci bez toho aniž by mě tenhle chlápek otravoval, ale z nějakého mě neznámého důvodu se cítím smutně, že už ho asi nikdy neuvidím.

„Tak se měj.“ Kývnu na něj a vydám se někam před sebe. Jsem zklamaný a smutný zároveň, že už ho nikdy nespatřím, ale on by stejně se mnou nebyl. Vždyť jsem démon! A to syn samotného Satana!

Zase mě něco popadne a odhodí stranou. Dneska vážně nemám štěstí.

„To chceš jít do nemocnice znova?!“ křičí na mě.

„Ne, nechci, ale proboha, kolik těch silnic máte. To tu nemůže nikdo pořádně chodit!“ rozeřvu se na něj na oplátku já. Kouká na mě jak z jara.

„No co. To nemůžu řvát?“ kňiknu uraženě, když jeho nevěřícný pohled trvá déle než bych čekal.

„Promiň, ale nikdy bych neřekl, že se dokážeš tak naštvat.“ Uklidnil se a ignoroval fakt, že nevím kolik silnic ve městě mají.

„Vůbec, kam jdeš? Dovedu tě domů, aby se ti ještě něco nestalo.“ Koukne na mě po chvíli mlčení.

„Nevím. Kde se tady dá bydlet?“ zeptám se ho místo odpovědi. Značně zaraženě a udiveně se po mně podívá a nakonec si povzdechne.

„Takže ty nemáš kde bydlet, co? Pojď ke mně, mám ještě jeden volný pokoj.“ Navrhne mi a pomůže mi na nohy.

Čučím na něj jako by spadl z višně. Něco takového jsem si mohl přát leda tak ve snu a ono se to stalo skutečností. Ihned přikývnu a usměji se. To je jako splnění snu, žít s někým tak krásným.

„Dobře, děkuji.“ Usměji se. To je jediné co po cestě k jeho domu zvládnu ze sebe vydat.

„Tak, jsme tady.“ Rozpřáhne ruce a já konečně začnu vnímat okolí.

Stojíme před krásnou menší dvoupatrovou vilkou. Má krémově bílou fasádu a bílá okna.

„Tady bydlíš?“ otočím se na něj a ukážu prstem na dům. Přikývne.

„Není to nic moc, ale aspoň něco.“ Slabě se pousmál.

„Není to nic moc!? Vždyť je to obrovské!“ nadšeně řvu a pohodím, v zápalu, rukou k domu.

„Vážně? Já jsem rád, že se tam se všemi mými věci vlezu.“ Podrbe se ve vlasech.

„Tak roztřiď co nepotřebuješ a ty dej pryč.“ Pokrčím rameny. „Nemůže to být, ale tak strašné.“

„Neříkej dokud neuvidíš.“ Trpitelsky si povzdechl a vydal se k domu.

U dveří vytáhl klíče z kapsy a rafinovaně jím točil v zámku dokud necvakla zástrčka. Ti mají, ale rafinované dveřní brány.

U nás jsou dveře, které se otevřou pokud se jich dotkne majitel domu, nikoho jiného nepustí a vytrvalce či výtržníky požírá.

Proto nemáme žádné loupeže, no u nás to ani nikdo nemá za potřebí.

Každý si hledí svého a pokouší se nenaštvat toho vedle.

Vstoupíme dovnitř do šeru místnosti, která vypadá jako předsíň.

Zul si boty, strčil je do poličky ve výši našich kolen , pověsil bundu na věšák a rozešel se domem. Udělal jsem přesně co on a pelášil za ním.

„Támhle je kuchyň,“ ukázal na místo plné nádobí, kde není vidět nic z nábytku, „a tohle je obývák.“ Přešel prstem na místo hned vedle, kde se válelo nejrůznější haraburdí a krabice.

„Pak tam je koupelna.“ Namířil prstem na jedny dveře, které byly skoro zaskládané.

„Spodní patro skoro nepoužívám, proto to vypadá takhle.“ Mávl rukou a vydal se po schodech nahoru.

„Tady,“ ukázal na jedny dveře vlevo,“ je můj pokoj. Kdybys cokoliv potřeboval, tak můžeš zaklepat, ale nikdy. Varuji tě, NIKDY nevcházej když tě nevyzvu nebo na mé požádání. Toť má jediní podmínka.“ Varovně se na mě podíval a propaloval mě pohledem dokud jsem nekývl.

„Pak tedy,“ uklidnil se, „tady je tvůj pokoj.“ Ukázal na dveře po pravé straně naproti těm jeho.

„Každý pokoj má vlastní koupelnu, která je plně funkční a když budeš mít hlad, hned na rohu ulice je výborná restaurace. Jinak vše ostatní od oblečení přes šampóny až po čistící prostředky najdeš v obchodě hned vedle. Je to vážně-“ chtěl dopovědět, ale něco mu zapípalo v oblasti boků.

„Jáj, promiň, musím do práce. Přijedu někdy k ránu, tak se tu zatím můžeš zabydlet, ano?“ rozcuchal mi vlasy a s zářivým úsměvem utíkal z domu.

Pomalu dojdu ke dveřím, údajně vedoucím do mého pokoje, a raději bez očekávání je otevřu.

Naskytne se mi pohled na prostorný pokojík, který je docela slušně zařízený. Postel napravo podélně ode dveří, vedle pak noční stolek následující psacím stolem.

Dále pak menší knihovnička plná nejrůznějších knih, které rozhodně někdy musím prozkoumat.

Teď jsem se však zaměřil na velkou skříň naproti psacímu stolu vedle dveří vedoucí nejspíš do koupelny.

Otevřu skříň a podle očekávání zjistím, že je prázdná.

Přetočím pohled na dveře vedle a odhodlám se je otevřít. Koupelna obsahuje jak vanu s umyvadlem a záchodem však taky sprchový kout a zásobu ručníků a mýdla.

Vrátím se zpátky do pokoje a lehnu si na postel, která na sobě nemá ani jednu vrstvu prachu a začnu nasávat vůni čistého povlečení.

Když se nad tím zamyslím, celý pokoj vypadá, jako by někoho očekával, kdo ho obydlí a využije všechny naskytnuté věci. Na nočním stolku je dokonce budík a na stole lampa.

Sice to zde vypadá velmi hezky a útulně, ale dole se nedá dýchat.

V sekundě jsem rozhodnut, uklidit celý ten zašpiněný prostor.

Vstanu, odhodlán najít jakýkoliv prostřed na umytí.

Sejdu dolů a vrhnu se hned na krabice v ‘obývacím pokoji‘. Skládám je jednu do druhé, nevím jestli je ještě nebude potřebovat a tak je radši dám bokem.

Vrhnu se na nepořádek, vzniklý z všelijakých hadrů a nejrůznějších předmětů.

Všechny zvlášť utřu od prachu nejčistší hadrou, kterou jsem našel a skládám je bokem rozhodnut se je poté rozmístit po pokoji jako dekoraci.

To také hned, co zametu, utřu prach na nábytku a pro jistotu vytřu, všechno jsem našel v dolní koupelně, která slouží také jako prádelna a univerzální místnosti, kde se skladují všechny mycí prostředky, udělám.

Protřu si ruce. To bychom měli. Oddechnu si, že už mám jednu část pokoje za sebou a podívám se na hodiny. Něco po jedné ráno, to není špatný čas. Na to,  že to dělám asi od šesti a to, to byla ta hroší půlka.

To jsem si aspoň myslel do chvíle než jsem uviděl troubu a sporák celé potřísněné něčím co vypadalo jako seškvařená vajíčka. On se je snad smažil usmažil bez pánvičky.

Začnu drhnout nádobí, které následně nechávám na odkapávacím místě. Poté utři všechny skříňky a poličky a systematicky tam nádobí naskládám.

Vrhnu se troubu se sporákem a jen děkuji otci, že má indukci. Po úporném drhnutí drátěnkou přes půl hodiny jednoho místa jsem se dostal alespoň trochu přes vrstvu vajíček, kousků masa a něčeho co nevypadalo vábně.

Další části šli už lépe, přesto když jsem skončil, schoval všechny čistící prostředky zpátky do univerzální místnosti a ještě mírně poupravil vzhled, bylo něco málo po sedmé hodině.

Ještě jsem vyhodil všechno zkažené jídlo z ledničky, pořádně jsem ji utřel a se zavřením dveří jsem si gratuloval k ničící četě.

Teď celý pokoj vypadal… no jako normální pokoj, kde je červená prostorná sedačka a HD televizor, i když nechápu jak všechno mohl takhle zaskládal.

Naposledy jsem se podíval na hodiny a s dobrým pocitem, že je teprve tři-čtvrtě na osm, jsem si lehl na gauč a vyčerpáním usnul.

 

Tsumi (Hřich)

 

Když jsem se vracel z práce, byl jsem utahaný jak kotě a jediné na co jsem dokázal myslet byla moje báječná představa horké koupele a příjemné postele.

Bylo něco po deváté hodině, když jsem otevřel dveře.

V prvním momentě jsem myslel, že jsem si spletl dům.

Vrátil jsem se na předzahrádku a pozorně jsem si dům prohlédl.

Kdybych si dům nakonec spletl, připsal bych to nevyspělosti, ale tenhle dům byl zaručeně můj.

Vrátil jsem se tedy znovu dovnitř a upřel pohled na můj vnitřek domu. Kuchyň už nebyla zaházená všemožným nádobím a skvěla se leskem, dokonce i sporák byl čistý a to si ještě dodnes pamatuji jak mi bouchly vajíčka a propálil jsem pánvičku.

Přenesl jsem pohled na obývák a nemohl jsem věřit svým očím, já má televizi velkou jak dveře a ani o tom nevím! Tedy spíš nevěděl jsem.

Nakonec mi spadne pohled na červenou pohovku, ze které jdou slyšet přerývané nádechy a výdechy.

Přejdu až k ní a spatřím toho kluka, kterého jsem odpoledne zachránil, jak se neklidně převaluje z jedné strany na druhou a něco si brble. Při každém otočení nakrčí nos, vypadá tak nevině a roztomile.

Na co to myslím! Musím si nafackovat za takové myšlenky. I když ten  klouček by stál za hřích.

„Tady spát nemůžeš.“ Povzdechnu si nakonec a vezmu ho do náruče. Trochu se uklidní, ale stále si něco brble. Skoro nic neváží, jako by byl jen malinké pírko. Donesu ho k němu do postele a přikryji ho peřinou.

Jak dlouho musel být vzhůru?

Musím si s ním o tom promluvit.

Bylo od něj velice milé, že tam uklidil, vím, že by tam nějaký normální člověk nemohl žít, ale nemůže být tak dlouho vzhůru, rozhází si režim spánku.

Pohladím ho naposledy po vlasech a odejdu do svého pokoje.

 

Spáchám teď už ranní hygienu a zalehnu do postele.

Během chvíle usnu

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Super

(Mizu, 2. 8. 2013 9:50)

Další, další. Ať aspoň jedna z nás na těchhle estrankách funguje, když nemám přístup ke svým povídkám :P