Zvrácené myšlenky

 KOHAKU

Jaksi nejsem schopen se od Yukiho rtů odpoutat. Až hlasité 'Ehm ehm' mě vzpamatuje. Ochranářsky obejmu Yukiho a podívám se na Riana, který s celkem pobaveným výrazem stojí mezi dveřmi.

"Nedám."řeknu a přitáhnu si Yukiho ještě blíž. Rian se nevím proč začne smát.

"Já ti ho neberu. Ale ta škola nepočká."oznámí mi a ukáže na nástěnné hodiny, které ukazují za deset osm.

"Ale počká. Nemá nožičky, aby někam chodila."oznámím mu a nemůžu se zbavit podivného pocitu, že se Yuki třese. Podívám se na něho a on se potichoučku směje a otřásají se mu ramena.

"Co je tu tak směšné?"zeptám se.

"Ty."řekne pobaveně a líbne mě na nos. Poté vstane a jde k Rianovi.

"Nezapomeň na ty anděle."otočí se ještě a pak už je pryč.Oklepu se při představě, že by mě měli vychovávat andělé a také vstanu. Jsem s jistý, že Yuki má známosti i mezi anděly. Když procházím kolem Riana zvědavě pozvedne obočí. Mávnu nad tím rukou a jdu dál. Řeknu mu to později. Vyjdu na ulici a Yuki nikde. Není ani u něj doma a tak se s Rianem vydáme do školy. Samozřejmě, že dojdu pozdě a Yuki mi mává z našeho místa. Zavrtím nad tím hlavou a zahučím na židli vedle něj. Naštěstí máme Tamakiho, takže mi jenom o přestávce vynadá, že se to už nebude opakovat. Odkývám mu to aniž bych vnímal o čem to žvatlá a hned poté se vrátím k Yukimu. Mám celkem starosti. Když pro mě v sobotu přišel bratr, že musíme za otcem tak jsem se dozvěděl něco co se mi ani v nejmenším nelíbilo.

"Kohaku, Luka rozhodl jsem se. Mým nástupcem se stane ten, který chytne člověka, kterého určím. Kdo to bude se dozvíte později. Teď jděte a počkejte než si vás opět zavolám."

Mám strach, aby to nebyl Yuki. Otec je schopen všeho. Zvlášť pokud zjistí, že mám někoho na kom mi záleží. Říká že láska je na nic, ztráta času. Nevěřím že si to myslí, ale nic s tím nenadělám.

"Haku? Děje se něco?"vytrhne mě Yukiho hlas z myšlenek. Pohlédnu na něho a zachvěji se nad myšlenkou, že bych ho mohl ztratit.

"Ne! To se nesmí stát. Nesmím tě ztratit."špitnu a obejmu ho. Ucítím jeho vůni, jeho ruce na mích zádech a jeho konejšivý hlas, kterým mě utěšuje. To všechno ve mě vyvolá jakýsi podivný pocit a moje srdce začne tlouct. Ale ne tím způsobem jako když někomu tluče srdce vzrušením, nervozitou, adrenalinem nebo láskou. Je to divný tep sžírající mě zevnitř a vyvolávající obrovskou bolest.

"Haku? Haku. Haku! Haku no tak co je ti."slyším zastřeně Yukiho.

"Kohaku!"přidá se k jeho hlasu vyděšený hlas Riana.

"Kohaku-sama? Musíte ho odvést pryč. Vezmi ho domů."ozve se Tamaki.

"Yuki jdi s nimi."promluví ještě jednou. Nevědomky zarývám Yukimu rostoucí drápy do zad a začínám přerývaně dýchat. Někdo se mnou pohne a já temně zavrčím. Nevím co se to se mnou děje. Až když se mě dotknou jiné ruce uklidním se a jdu tam kam majitel rukou chce.

YUKI

Uteču Hakuovi a s připomenutím andělů ale vypařím do školy. Na rozdíl od něj ji stihnu. Haku dojde o pár minut později a zamračeně se na mě podívá. Zatvářím se jako neviňátko, ale jeho oči mi jasně prozrazují, že na tohle mi neskočí. Po hodině mu Tamaki vynadá a je klid. Haku se posadí vedle mě a vypadá celkem znepokojeně. Když na něho mluvím tak mě vůbec nevnímá a je naprosto zahloubán do svých myšlenek. Celkem mě znepokojuje nejen jeho chování, ale také rudý plamen žhnoucí kolem jeho srdce. Předtím vypadal, že co nevidět uhasne a z Hakua se stane člověk, ale teď se zvětšuje a rozšiřuje. Ještě u něj doma to tak nebylo.

"Haku? Děje se něco?"mírně s ním zaklepu, aby mi věnoval pozornost. Podívá se na mě očima, které už nejsou nazlátle žluté, ale rudé.

"Ne! To se nesmí stát. Nesmím tě ztratit."zašeptá a obejme mě trošku moc silně. Teď už mě vůbec nevnímá a zarývá mi drápy do zad. Začíná se měnit v démona.

"Haku? Haku. Haku! Haku no tak co je ti."snažím se ho vzpamatovat, ale jen mě chytne pevněji. Cítím pramínky krve jak mi tečou po zádech.

"Kohaku!"objeví se u nás Rian. Vypadá že netuší co se děje.

"Kohaku-sama? Musíte ho odvést pryč. Vezmi ho domů."přiřítí se i Tamaki.

"Yuki jdi s nimi."otočí se na mě. Rian se pokusí Hakua vzít, ale on temně zavrčí a ožene se po něm. Vypadá že ho nepoznává a netuší co dělá. Pohladím ho a donutím k pohybu. Spíš dotáhneme než dovedeme Hakua k němu do pokoje.

"Jdu zjistit co se děje. Vydrž a nespouštěj ho z očí."vyhrkne na mě Rian a je pryč. Na rozdíl od něj vím až moc dobře co se děje, ale všichni jsou moc rychlí a neposlouchají mě. Vidím to. Vidím jak se plamen kolem Hakuova srdce rozšiřuje po celém jeho těle. Prochází proměnou do démonské formy. Nikdy jsem to nezažil, ale musí to být hodně bolestivé. Rozhodně více bolestivé než ty rýhy na mých zádech, které mi Haku udělal. Bude si to vyčítat. Teda pokud přeměnu přežije. Mění se moc pozdě, jeho tělo se začalo přizpůsobovat člověku. Nemusí to vydržet.

"Haku ty mi nesmíš umřít. Nesmíš rozumíš? Ne teď když jsem tě našel. Prosím tě zůstaň tu semnou."začnou mi téct slzy proudem a kapat na Hakuovu tvář. Jen ho to víc popudí a začne běsnit.

"Haku uklidni se!"křiknu ale není mi to nic platné. Jediné čeho dosáhnu je to, že se na mě vrhne. Ucítím jeho drápy jak se mi zaryly hluboko pod kůži a jeho čelisti, které se zakously do mého krku.

"Kohaku! Co to děláš pusť ho vždyť ho zabiješ."objeví se tam najednou ten druhý démon, který je Hakuovi tak podobný i s Rianem, který jen zoufale a vyděšeně přihlíží.

"Haku miluji tě."zvládnu mu ještě zašeptat do ucha než ztratím vědomí. To poslední co vidím je zběsilá bestie, která se pomalu mění na něco jiného.

LUKA

Něco se děje cítím to. Něco s bratříčkem.  Není v pořádku a ani nebude až se dozví, že otec jako lovnou zvěř vybral Yukiho, toho člověka do kterého se zakoukal. Je to čistě náhodná volba, otec o těch citech neví.

"Luka! Musíš se mnou hned! S Kohakuem něco je!"přiřítí se Rian. Na nic se neptám chytnu ho a přenesu nás do bratrova pokoje.

"Kohaku! Co to děláš pusť ho vždyť ho zabiješ."vykřiknu když uvidím jak se Kohaku zrovna vrhl na Yukiho, který se ho snažil uklidnit. Nic nepomohlo to. Jakmile se pokusím já nebo Rian přiblížit bráška temně zavrčí a cukne. Takhle ho doopravdy zabije. Vidím jak se tomu klukovi zavírají oči jak ztrácí sílu, kvůli nedostatku krve.

"Haku miluji tě."špitne ze všech posledních sil. Překvapeně sleduji jak se Kohaku uklidnil a z monstra se začal měnit na démonskou formu. Vyděšeně se zahleděl na Yukiho, který ztratil vědomí, potom na své ruce celé od krve a na mě s Rianem. I nám se ve tvářích nejspíš musel zračit děs. Kohaku otevřel pusu a v dalším okamžiku zmizel v oblaku dýmu.

"Co Yuki?"podívá se na mě Rian.

"Můžu mu dát svou krev. Ale kvůli ní by na všechno zapomněl. Na mě na Kohakua i na tebe. Dokonce i na Tamakiho. Zapomněl by na všechny démony a andělé se kterými se setkal a taky by zapomněl, že někdy měl moc vidět nás a že vůbec existujeme. Byl by z něj normální člověk."řeknu po chvíli. Pak je zase ticho.

"Nezapomene. On není člověk, je to poloviční démon jen o tom neví."ozve se najednou hlas jeho bratra. Překvapeně se na něj podívá stejně jako upír.

"To by ale znamenalo, že ta krev by z něj udělala plnohodnotného démona."řeknu. Midori kývne. Sice nevím jak to všechno ví, ale teď to řešit nebudu.

"Fajn ale já mu nic nevysvětluji."řeknu a nechám do jeho krku vkápnout několik kapek mé krve. To by mělo stačit protože i jeho poloviční démonská krev už začala léčit. Teď se rány zacelí okamžitě a Yuki se s kuckáním probudí a u toho začne procházet proměnou. Němě vykřikne a pak je klid.

"Tak mu to vysvětli, když toho tolik víš."řeknu tiše, když jdu kolem Midoriho a neodolám a plácnu ho po zadku. Nejspíš donutím otce, aby ho změnil na démona. Normální démoni nemůžou měnit ani člověka ani polo démona v démona. Já a Kohaku v démoni změníme pouze polo démony a otec jak polo démony tak i lidi. Jediní andělé jsou odolní. Zmizím a objevím se v podsvětí. Kohaku se krčí v rohu hlavní místnosti a vypadá naprosto uboze. Hodím pohledem po otci abych zjistil, jestli mu už řekl, koho že to máme ulovit a on kývne.

"Kohaku..."promluvím na něj.

"Nech mě. Teď už nic nemá cenu. Zabil jsem ho."zavrčí. Zamračím se a vrátím se na Zemi. Midori zrovna Yukimu do vysvětloval o co jde. Vypadá opravdu dost vyděšeně. Nebo možná spíš překvapeně. Musím se ušklíbnout.

"V pohodě?"zeptám se ho a Midoriho přehlížím. Dost se čertí když se na mě podívá. Rozhodl jsem se. Musí být můj za každou cenu.

"Jasně. Právě jsem se dozvěděl, že jsem polo démon, vlastně už úplný démon. Jsem naprosto v pohodě. Kde je Haku?"uvědomí si co se stalo a vystřelí na nohy obrovskou rychlostí. Na poslední chvíli ho zachytím, protože se zakymácí. No jo démonskou krev není tak snadné ovládnout.

"Vezmu tě za ním."usměji se a i s ním jsem pryč.

"Vidím, že jsi splnil můj požadavek."spokojeně se usměje otec. Nevšímám si ho a dostrkám Yukiho k bratříčkovi. Ten na něho kouká jako by nevěřil vlastním očím. Chvíli mu trvá než mu dojde, že je to doopravdy Yuki. Nakonec neřeší fakt, že je z Yukiho démon a přitiskne ho k sobě.

"Promiň. Taky tě miluji."řekne. Zahledím se na otce, který ztuhne vztekem. Naštěstí včas zasáhne máma.

"Nech je na pokoji. Vyhov lásce svých synů. Nemůžeš být se mnou, ale jim kazit štěstí nebudeš. Taky si miloval pamatuješ?"řekne s úsměvem.

"Ano ale to bylo před tím, než jsi zemřela a stal se z tebe anděl."zavrčí otec. Máma se smířlivě usměje.

"Nic se ale nezměnilo nebo ano? Dopomohla jsem našemu synovi ke štěstí to je hlavní a udělám vše proto, aby i Luka byl šťastný."řekne pevně.

"Ahoj Rima."ušklíbne se Yuki. Máma se na něj zahledí a povzdechne si.

"Ty jsi to celou tu dobu věděl co? Že jsem anděl."zeptá se, ale z jejího hlasu je jasný, že o tuší. Yuki kývne.

"Stejně jako že Yuko je polo anděl. Luka nic proti, ale pokud chceš něco mít s mým bratrem budeš se nejdřív musel domluvit právě s Yuko."oznámí mi jako by o nic nešlo. Domluvit se s polo andělem, že si z jejího kluka udělám démona? Jak to mám asi udělat.

"Máš matku anděla a nevíš jak mluvit s polo andělem?"zeptá se mě Yuki. Vyvalím na něj oči.

"Jak víš... Telepatie."praštím se do hlavy. To by vysvětlovalo jak věděl o tom, že chci jeho bratra. Yuki se ušklíbne a Kohaku se začne smát. Já být jím tak se moc nesměju. Pokud Yuki nebude svou moc blokovat tak před ním bratříček nic neskryje.

"Kohaku má moc nad ohněm a vůbec nad ovládáním teploty a Yuki je telepat a démon ledu. Opravdu si myslíš, že to jde dohromady?"zavrčí otec směrem ke spokojené mámě. Popravdě je trošku divné ji tak nazývat, když vypadá jako středoškolačka. Jenom kývne a je zase pryč.

"Myslím, že půjdeme domů."usměje se Yuki a oba jsou pryč. Vypadá to, že se se svým osudem oba smířili celkem jednoduše.

"Nechci se stát nástupcem, i když jsem dovedl Yukiho. Jen si to ještě užij. Já si jdu získat Midoriho."oznámím ještě tátovi a už jsem taky v tahu.

YUKI

Jen co jsme se vrátili na Zemi, pořádně jsem vynadal Midorimu, že mi nic neřekl o tom, že máme jinou matku, a že jsem polo démon. Potom se celkem dobře bavíme když se Haku snaží dostat zpět do lidské podoby. Mě to nedělalo potíže. Nejspíš jsem na démony tak zvyklí, že mi to naprosto nevadí, že teď jedním jsem. Konec konců 16 let jsem polo démon.

"Kohaku s citem."objeví se u nás Rima. S úsměvem na ni pohlédnu.

"Měl by to vědět."řeknu prostě. Myslím tím Kyoua. Kývne, pomůže se svému synovi proměnit a je zase pryč. Však se uvidíme ve škole. Ode dneška začíná naprosto nový život. Aspoň pro mě a pro Hakua. Midoriho to teprve čeká. Ale jedno vím jistě. Stala se z nás jedna velká rodina. Nakonec i Satan uznal, že nemá nic proti. Co víc si přát?