Jdi na obsah Jdi na menu
 


01-První setkání s drakem

10. 6. 2013

 Daleko odtud v naprosto jiné dimenzi, existuje Země zvaná Zirênia. Je to Země lesů, luk, palouků, jezírek i velkých jezer s čistou vodou, potůčků, řek, hor, skal, údolí… Země kde ještě nevymizela magie, protože s ní tamější obyvatelé žijí v souznění a nevyužívají ji… Země kde stále přežívají draci, víly, jednorožci, pegasové, obři, trolové, entové, elfové… Náš příběh je o jednom elfovi z malé vesničky na okraji Zirênie. Začneme tím, jak se Gio do vesnice dostal a proč…

 

"Gio okamžitě se vrať!"zaslechnu ječivý hlas mé nevlastní matky. Úspěšně ji ignoruji a vyběhnu z hlavního města rovnou do lesa. Nadechnu se jeho nádherné vůně a doběhnu až na palouček vysoko v horách. Tam si lehnu do sametově hebké a měkké trávy a zahledím se do oblak. Je tam plno zajímavých obrazců. Koukám na ně celé hodiny, a tak zpozoruji mraky od různých klikyháků až po celkem povedené siluety například koní, vlků nebo i draků… Teda já ani nevím, jak draci vypadají. Představuji si je pouze z vykládání. Král elfů chová nesmyslnou nenávist ke všem magickým tvorům. Nevím proč, ale štve mě tím. Je zakázán jakýkoliv kontakt s nimi. Krajina začíná pomalu umírat, protože magičtí tvorové odcházejí za hranice naší říše, protože král rozkázal každé zabít. Když si uvědomím, že místo na modrou oblohu a na mráčky se koukám na noční oblohu, strnu. 'Měl jsem jít na lov.'vzpomenu si a už peláším dolů. Díky bohu za můj skvělý zrak. Elfové sice vidí skvěle, ale já vidím ještě líp. Vpravo ode mě zaslechnu rupnutí větvičky. Otočím se tím směrem a uvidím něco, nad čím ztuhnu překvapením. Stojí tam černo-zeleno-fialovo-modrý tvor. Něco mi říká, že se ho nemusím bát. Nejistě se vydám k němu. Zvedne hlavu a upře na mě sytě zelené oči. Mám dojem, jakoby se díval přímo do mě. Po chvíli se skloní.

"Ráda tě poznávám Gio."zaslechnu ho. Cuknu sebou.

"Jak víš, kdo jsem?"zeptám se naprosto fascinován jeho vzhledem. Velké a silné tělo připomínající hodně přerostlého ještěra, čtyři silné nohy zakončené silnými, zahnutými drápy, dlouhý krk na, kterém je nádherná a smyslná hlava s rohy a na těle dvě obrovská křídla.

"No řekněme, že mi o tobě někdo vyprávěl."usměje se, což poznám jen z jejího hlasu.

"Co jsi zač?"vyklouzne mi. Překvapeně se na mě podívá.

"To už král zakazuje i to, aby elfové věděli, jak vypadáme?"odfrkne si popuzeně, až se jí z nosu vyhrne dým. Polekaně uskočím. Skloní ke mně hlavu a omluvně do mě drcne. Až teď si všimnu, že její oči nejsou zelené, ale je v nich namíchána i modrá.

"Já jsem drak."zaskočí mě svojí odpovědí.

"Vykládali nám o vás, ale podle toho co říkali, byste měli být ohavní kostnatí tvorové potáhlý blanami."řeknu. Další dým mě ujistí, že ji to popudilo.

"Myslím, že tak budeme vypadat, pokud nás elfové nepřestanou utlačovat na čím dál menší území. Dochází nám tam potrava. Proto se plno z nás odvažuje na území elfů, aby zde ulovili něco k jídlu."řekne kousavě.

"Všichni elfové nejsou takový."namítnu. Mírně se usměje.

"Já vím. Tak zase příště."rozloučí se a vzlétne.

"Kdo je tu?"zaslechnu hlas. Otočím se a setkám se s pohledem fialových očí.

"Omlouvám se. Jsem na pozdním lovu."pokleknu před princem. Je úplně jiný než král. Právě teď svoje pronikavě fialové oči upírá na mě a i přes to, že je noc jdou vidět jeho nádherné havranově černé vlasy po pas, se kterými si teď pohrává mírný větřík.

"Vstaň."nabádá mě. Poslechnu ho.

"Povídal jsem, abys stoupl."mírně se zamračí.

"Ale já stojím."odpovím mu. Změří si mě pohledem a začne se smát.

"Jsi opravdu malý."dostane ze sebe.

"Zato vy jste obr."odseknu. Mám normální výšku 152 cm.

"Co jsi to řekl?"jeho smích utichne stejně rychle, jako začal.

"Nemohu za to, že máte dva metry."vysvětlím mu svoji předchozí větu, která musela vyznít dost drze.

"Jenom 191,5 cm."pochlubí se. Překvapeně se na něj podívám.

"Jsem rád, že se v mé přítomnosti nechováš jako solný sloup, co dokáže říct jenom, ano pane nebo ne pane a klanět se na každém kroku."zasměje se. Tentokrát je na mě, abych dostal výbuch smíchu. Šramot za mnou mě upozorní, že tu něco je. Podívám se tam a v tu stejnou chvíli vypustím šíp. Trefím se přesně.

"Páni."pronese princ uznale. Vezmu si svoji kořist a otočím se k městu.

"Jdete?"zeptám se. Jen si stoupne po mém boku a společně se vydáme lesem.

"Jak se jmenuješ?"zeptá se mě asi v půli cesty.

"Gio Haneru."odpovím mu.

"Haneru… Tvůj otec. Není to ten, co zmizel?"

"Ano je. Ale jak to víte?"podivím se.

"Správný vládce by měl vědět všechno."pokrčí rameny.

"Zdá se mi, že váš otec o svých poddaných neví ani písmenko."vyhrknu, než se stihnu zarazit.

"O-omlouvám se."dodám. To jsem tomu dal. Princ se začne chichotat.

"Ne. Máš pravdu. Můj otec je příliš zaslepen nenávistí k magickým tvorům."dá mi za pravdu.

"Jo a Gio říkej mi Minoru."zářivě se na mě usměje. Jsem tím úsměvem naprosto okouzlen, ale vzpamatuji se.

"Ne to nemohu."začnu protestovat.

"Samozřejmě, že můžeš."nedá se.

"Ne nemohu."stojím si za svým.

"Ale ano můžeš."

"Ne."

"Ano."

"Ne."

"Ano."

"Ne!"opět odseknu a takhle se hádáme až k městu.

"Tak jinak. Jestli mi budeš říkat princi nebo nějak podobně budu tě ignorovat. Takže buď Minoru, anebo po mě nic nechtěj."usměje se škodolibě a zamíří k hradu. Než stihnu protestovat je pryč. Ještě chvíli se dívám tím směrem, než se vydám domů. Mám prince plnou hlavu, ovšem když dojdu domů, mám naprosto jiné starosti. Jsou tam tři muži z králových vojsk. Pohodím velké ulovené divoké prase do kuchyně a ochranitelsky si stoupnu před mámu a sestry. Vojáci si přeměří prase a pak mě.

"Kde jsi byl?!"vyštěknou na mě.

"Venku na lovu."řeknu klidně. To jim taky mohlo dojít, když jsem si dotáhl mrtvé zvíře.

"Ty nevíš, že je teď zakázané vycházet?"nadzvedne jeden z nich obočí. Střelím pohledem po mámě. Jen provinile kývne. Tak proto mě zastavovala. Povzdechnu si.

"Omluvám se. Utekl jsem dřív, než jsem se to dozvěděl."

"Co je tohle?"hodí pohledem k mrtvole.

"Mrtvé zvíře?"nadhodím.

"To vidím. Kde si to vzal?"zavrčí netrpělivě.

"V lese?"

"Kdo to ulovil?"

"Já."odseknu. Tohle mě už přestává bavit.

"Podle informací co jsme dostaly, se po lese toulá drak."řekne a myslí si, že mu řeknu, že ho snad ulovil ten drak a milostivě mi to prase dal.

"A co já s tím. Ten šíp v tom praseti je můj. A pochybuji, že by ten tvor, o kterém nám vyprávíte, že je drak, uměl střílet z luku, natož se trefit a něco nebo někoho zabít."pokrčím rameny. Vztekle jim zacuká obočí.

"Ještě jednou se budeš i přes zákaz motat sám mimo město, už ti to jen tak neprojde."zavrčí.

"Nebyl jsem sám."řeknu a v další vteřině toho lituji. Otočí se a zamračí.

"Tak s kým?"

"Ale s nikým. Jen mi to vyklouzlo."snažím s toho vysekat sebe i prince.

"Ano to určitě."řekne hlasem překypujícím ironií.

"No dobrá byl tam se mnou princ. Klidně se ho zeptejte."přiznám.

"To si piš, že se ho zeptáme."otočí se a konečně odejdou.

"Promiň mami. Nechtěl jsem tě přivést do potíží."skloním hlavu. Máma se usměje.

"Nedělej si s tím starosti. Pojď, zpracujeme to maso."rozčepýří mi vlasy.

"Přestaň."zavrčím a opět si je upravím do podoby, která aspoň trochu připomíná tu minulou. Miluji svoje vlasy. Jsou dlouhé skoro po pas a zářivě bílé jako nedotknutý sníh. K tomu mám ještě svítivě světle zelené oči. Teď si vlasy stáhnu kovovou zacvakávací sponkou připomínající prstýnek. Jen na šířku to má 2 cm. Vyhrnu si rukávy a vrhnu se na prase. Asi po dvou hodinách kdy se nám prase pokouší utéct za příčiny neposedných sester, které s ním pobíhají po celém baráku, máme hotovo a sestřičky jdu zahnat do hajan.

"Mami půjdu také spát."houknu na ni do kuchyně a zalezu do svého pokoje.

"Gio ještě něco sněz. Od oběda si nic neměl a běhal jsi po venku."přinese mi večeři. S díky si ji vezmu a hladově se do ní pustím. Máma počká, až dojím a vezme si dokonale vyluxovaný talíř.

"Dobrou noc."rozloučí se se mnou ve dveřích a odejde. Převleču se, teda vlastně se vysvleču a natáhnu jen kalhoty od pyžama a zachumlám se do peřin. Ráno ji nejspíš najdu úplně jinde, protože mi bude vedro, ale i tak. Zavřu oči a usnu s myšlenkou, že se zítra budu muset princi omluvit.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář