Zvrácené myšlenky

 Rozběhnu se směrem k hradu, ale nemám tam namířeno. Hned za prvním domem zahnu za roh a začnu sledovat Gia. 'Možná jsem mu měl říct, že ode dneška platí zákaz vycházení.'uvědomím si, ale už je pozdě. Gio zaleze do jednoho z lépe zařízených domků ve třetí řadě od hradeb. Slyšel jsem, že jim to zařídil Giův otec než zmizel. Také jsem zaslechl, že ta žena s Giem nemá žádný rodinný vztah, ani jeho sestry nejsou jeho sestry. Podle toho co vím tak je to nejlepší přítelkyně Giova otce. Prý spolu vyrůstali.

"Nezajímáš se o toho kluka nějak moc?"ozve se mi v hlavě pobaveně. Vím to i bez něho.

"Zmlkni."okřiknu ho a potichu se připlížím až k otevřenému oknu.

"A co já s tím. Ten šíp v tom praseti je můj. A pochybuji, že by ten tvor, o kterém nám vyprávíte, že je drak, uměl střílet z luku, natož se trefit a něco nebo někoho zabít."řekne zrovna ledabyle Gio. Mám co dělat abych se nesmál.

"Ještě jednou se budeš i přes zákaz motat sám mimo město už ti to jen tak neprojde."zavrčí stráž. Takže přece jenom za nimi přišli. Vyhrožovali, že budou kontrolovat každé obydlí.

"Nebyl jsem sám."vyhrkne nejspíš omylem.

"Tak s kým?"

"Ale s nikým. Jen mi to vyklouzlo."snaží s toho vysekat jak mě tak sebe.

"Ano to určitě."řekne voják hlasem, ze kterého ironie přímo čiší.

"No dobrá byl tam se mnou princ. Klidně se ho zeptejte."přizná poraženecky.

"To si piš, že se ho zeptáme."řeknou celkem naštvaně a odejdou. Rychle se skryji ve stínu, aby mě neviděli. Vyšvihnu se na střechu domu a po dalších se přemisťuji k hradu. Naštěstí jsem si ráno nechal otevřené okno, takže tam vyšplhám a hned jak se blesku rychle převleču, hupsnu do postele a předstírám spánek.

"Princi!"vtrhnou dovnitř jako burani. Na oko rozespale na ně zamžourám.

"Co se děje?"zívnu.

"Gio Haneru! Znáte ho?"vyštěknou. A mám toho dost.

"Možná znám možná ne. Jak si vůbec představujete, že mi vtrhnete do pokoje a začnete na mě vrčet? Nejsem žádný váš poskok, ale potomek vašeho krále této říše. Pokud po mě něco chcete, naučte se dobrému vychování."řeknu rázným a přísným hlasem. Vojáci na mě zůstanou vylekaně koukat.

"Omlouváme se. Pouze jsme se chtěli zeptat, jestli neznáte Gia, protože se i přes zákaz motal po lese."vzpamatuje se jeden z nich. Kývnu, že jim pro tentokrát odpouštím.

"Ano znám ho. Poprosil jsem ho, jestli by mi s něčím nepomohl."

"A s čím?"opět začnou být drzí. Šlehnu po nich pohledem.

"To vás nemusí zajímat."zahřmím a vykopu je z pokoje. Teda obrazně řečeno. Zhluboka se nadechnu a vrátím do postele. Zavřu oči a tentokrát už spánek nepředstírám, protože doopravdy usnu. Když se ráno probudím, po rychlé snídani, abych se vyhnul otci, vyběhnu do města za Giem. Nikde ho nevidím a tak dojdu k jejich domu.

"Tracy sedni si k té snídani a nezlob."zaslechnu ho, jak hubuje své sestře. Pousměji se a zaklepu.

"Gio máme hosty, běž otevřít."ozve se hlas jeho matky.

"Nemůžu. Kaly se houpe na lustru."podá překvapivou odpověď. 'Proboha co to má za sestry?'začnu se smát.

"Zase?"povzdechne si jejich matka a podle kroků poznám, že mi jde otevřít.

"Omlouvá se, že to tak trvalo… Princi. Opravdu se omlouvám."pokloní se, když si uvědomí, kdo to před ní stojí.

"Mami kdo to je?"nakoukne Gio a v náruči má hnědovlasou dívenku.

"Princi."také se pokloní. Zamračím se.

"Gio něco jsem ti řekl."

"Ale...ale...no dobrá Minoru."hlesne potichu. Usměji se. 'Z jeho úst to zní tak krásně.'zasním se.

"Co tu chcete princi?"přiběhne o něco větší bělovlasá dívka. Gio se mírně zasměje, zatímco jejich máma se zamračí.

"Přišel jsem si pro Gia."usměji se. Gio se na mě zaraženě podívá a v očích se mu zračí něco ve stylu 'Co se stalo? Já za to nemůžu.'

"Proč?"zeptá se jeho matka. Gio jen zavře pusu, jak se chtěl nejspíš zeptat na to samé.

"Chci mu něco ukázat."pokrčím rameny, jako by to přeci byla jasná věc. Jejich máma nakrčí obočí.

"Doufám, že ne v lese."dá si ruce v bok.

"Přišla na to."zívne mi ten otrava v hlavě.

"Jako bych to nevěděl."zavrčím a mile se usměji na přísně vyhlížející paní přede mnou.

"Jak vás tohle napadlo? Vždyť je to zakázané."zahraji udiveného. Nejspíš mi nevěří, ale má smůlu. Stejně si Gia odvedu.

"Ale já ještě nejedl."ohradí se Gio s podtónem provinilosti. Asi si myslí, že mu chci vynadat, proč řekl, že jsem byl včera v lese s ním.

"To nevadí, já také ne. Počkám na tebe tady."zalžu.

"Ne to nejde. Pojď dovnitř a najíš se s námi."zavrhne můj nápad a vtáhne mě dovnitř. Zavede mě do hezké kuchyňky, kde mu jeho sestra vyskočí z náruče a už visí na dost bytelném lustru, který je už párkrát spravovaný.

"Kaly dolů!"křikne na ni matka. Gio ji polechtá na břichu a ona se pustí a je opět v jeho náruči a nabručeně na něho zahlíží. Gio ji usadí na židli vedle její starší sestry.

"Dobrou chuť."popřeje jejich máma, když se všichni posadí. V tichosti se najíme.

"Děkuji moc. Bylo to výborné."poděkuji, když vstanu a odnesu nádobí. Vydám se ke dveřím a Gio mě za chvíli dožene. Rozloučí se a společně jdeme pryč. Ještě slyším, jak dostávají jeho sestry vynadáno, jak se to v mé přítomnosti chovají.

"Kam jdeme?"zeptá se mě zvědavě. Jen se škodolibě usměji a jdu dál. Gio do mě začne šťouchat, ale nic mu neřeknu.

"Do lesa."oznámím mu, když dojdeme k bráně z města.