Zvrácené myšlenky

„No… jak bychom mohli začít.“ Podrbe se jeden z nich ve vlasech.

Podívá se na druhého a oba pokrčí rameny a vymění si zoufalý pohled.

„Co kdybyste začali třeba svými jmény.“ Napovím jim se zvednutým obočím. Už mě nebaví si v duchu stále říkat ‚ten napravo‘ či ‚ten, kterého objímá Suisei‘ a podobně.

„Jo, to je pravda.“ Vyhrkne druhý z nich.

„No tak já jsem Yane a tohle je Kai.“ Představí je ten, kterého právě objímá Taima a oba se zářivě usmějí.

„Dobře. Tak a teď bych žádal vysvětlení. Co se tady děje?“ přejdu k věci. Úsměv jim hned ztuhne a uhnou pohledy do strany.

„Ty jména jsou hrozná, že? Naši rodiče nemají vůbec představivost.“ Pokýve hlavou Kai čímž se tak vyhnul tématu.

„Proč? Vždyť ‚střecha‘ a ‚přízemí‘ jsou dokonalé protiklady a pro dvojčata jako dělaná.“ (Pozn. Autora: Yane v překladu znamená střecha a Kai v překladu naopak přízemí) usměji se a celý pokoj se začne smát.

Jen co je však protnou pohledy těch dvou, všichni zmlknou.

„Dobře, tak jste se zasmáli, a teď k věci.“protne hlasem ticho Yane.

Už se těším, co mi poví.

„No tak, kde máme začít.“ Znovu se oddalují od odpovědi.

„Tak co třeba od začátku.“ Napovím jim znovu.

Útrpně se na mě podívají a povzdechnou si. Asi mi to opravdu nechtějí říct.

Zezačátku se tvářili tak sebevědomě a teď se tomu tématu vyhýbají jako ďábel kříži.

„Začneme od  toho jednoduššího, co říkáš?“ otočí se Kai na své dvojče, které jen kývne.

„Ale musíš nám slíbit, že se nebudeš vztekat ani nám tu neomdlíš a hlavně nevybíhej zmateně z domu, ano?“ podívají se na mě.

Kývnu, i když mi to přijde krajně podezřelé. Vyloženě si oddechnou.

„Jde o to, že nejsi ten, kdo si myslíš, že jsi. Tvoje rodina není tvoje pravá rodina a tvé relativní bezpečí rozhodně v bezpečí není.“

Povytáhnu obočí a podívám se na ně jak na idioty.

„To jsem se toho teda dozvěděl.“ Kývnu dramaticky hlavou.

Ty to, ale vůbec nechápeš.“

„Ne,“ potvrdím jim to.

„Ale o tom, že moji rodiče nejsou moji rodiče, vím,“ doplním.

Oba se po sobě podívají.

„A přemýšlel jsi někdy o své pravé rodině?“ zeptá se jeden z nich.

Přikývnu a přemýšlím, kam tím míří.

„No a napadlo tě někdy, že bys mohl mít sourozence?“

Opět přikývnu.

„Lépe řečeno bratry?“

„Starší?“

„A dvojčata?“ doplní se navzájem.

Zaraženě kývnu.

Přemýšlel jsem snad nad všemi možnostmi.

Pak mi to dojde.

„Počkat! Něříkejte mi, že vy jste…“ nechám větu nedokončenou.

„Tvoji bratři,“ kývnou svorně.

„A kdo jsou tedy naši rodiče?“ zamrkám a doufám v odpověď.

Než však stačí byť jen odpovědět, natož pohnout se, zaplní se pokoj kouřem.

Někdo mě přimáčkne k zemi a poručí mi, abych se ani nehnul.

‚Jo to určitě, ještě na mě někdo šlápne‘ zaironizuji si v duchu a pokouším se co nejrychleji dostat ke stěně.

Tam už není tolik dýmu, a tak vidím lépe.

Zahlédnu jednoho chlapa v černém, který se ohání dýkou.

Mám jenom chvilku na to si ho prohlédnout, ale i přesto si nemohu nevšimnout jeho velmi dlouhých a špičatých uší, poté zmizel znovu v dýmu.

Přimáčkl jsem se co nejvíce ke stěně a snažil se splynout s její barvou.

Zacpal jsem si uši, zavřel oči a snažil se co nejvíce skrčil.

Chvíli jsem takhle setrval než mi někdo poklepal na rameno.

Trhl jsem sebou, upřel pohled na osobu sklánějící se nade mnou a očekával nejhorší.

Byl to Shitai, který si mě s neutrálním výrazem prohlížel.

„Jsi v pořádku?“

„Jo, jsem.“ Pomalu jsem se začal zvedat ze země a prohlížet si místnost.

Byla celá zdevastovaná a po stěnách byly dlouhé červené pruhy od krve.

„Kde jsou ostatní?“ zeptal jsem se s knedlíkem v krku.

Jen pohodil hlavou do chodby a popostrčil mě tím směrem.

Pokračoval jsem až do kuchyně, kde seděli na židlích.

Všichni jsou v pořádku, tedy až na Ikirua, který má velkou ránu na levém rameni.

Sedí na židli v čele a nemotorně si snaží zavázat pruh látky nad zranění, aby přestala vytékat krev.

„Dej to sem ty nemotoro,“ řeknu a přejdu k němu, abych mu látku uvázal tím na sebe strhnu pozornost.