Jdi na obsah Jdi na menu
 


Přeměna

9. 5. 2013

 Deiji

 

Zblednu. Pohled ven se mi ani trochu nelíbí. Ne, že by tam bylo něco děsivého, ale pocit úzkosti je moc silný, abych vydržel stát. Svezu se po skle na zem, kde klečím a sípám hrůzou. Nic nevnímám až na vzdálený křik okolo.

Chytnu se za hlavu a čekám.

Něco mě volá. Někdo, vím to určitě, mě potřebuje.

Dech se mi zrychluje, začínají se mi tvořit mžitky před očima, ale já si toho nevšímám. Vyběhnu ven z ošetřovny a potom směrem ven, kde mě to táhne nejvíc, nehledě na ostatní v místnosti. Musím, musím ho najít.

Podél tříd, přes skřínky a ven do slunečního světla.

První, co mě uhodí do očí, je prázdné nádvoří. Nikde nikdo a to před chvílí zvonilo.

Slyším za sebou zvuk běžících po chodbě. I když jsou daleko za mnou, stále je slyším.

Lehký větřík se mezitím  kolem začal utvářet ve tvaru vln a nabírat na síle, aby mě ochránil. Šílená energie, rychle vypuštěná do okolí porazí vše co jí stojí v cestě.

Skončím na zemi s prázdnem v hlavě.

 

Arashi

 

Koutkem oka vidím jak se Deiji sesul po skle na podlahu a chytl se za hlavu. Okamžitě k němu přiběhneme. Celý se třese a brble něco nesrozumitelného. Sakra, vždyť to mělo přijít až se vrátíme!

Najednou se zvedne a utíká pryč. Ani se nestihneme otočit, už je ve dveřích.

Okamžitě se za ním rozběhneme, ale i když nasadíme plné tempo, sotva ho stíháme. Vyběhne předem hlavními dveřmi a zastaví se. Na nádvoří se začne shlukovat obrovské množství energie a vzduchu, které tvoří menší tornádo.

 

Vidím jak se Deiji celý třese a snaží se ovládnout. Během nepostřehnutelného okamžiku se úplně uklidnil a spadl na zem.

Znovu se k němu přiřítím a vezmu ho do náruče. Je lehký jako pírko, řekl bych i, že snad nic neváží.

Kývnu na kluky, aby šli za mnou a rázuji si cestu přímo k mému domu. Bydlím s 27letým bratrem, kterého ještě dneska čeká poprava mým přičiněním.

Vpadnu dovnitř jako velká voda a mířím přímo do svého pokoje, kde ho položím na postel a přikryji.

Pohladím ho po tváři, usměji se na něj a s vraždou v očích vyjdu z pokoje za bráškou. Najdu ho v obýváku jak netrpělivě přešlapuje z jednoho rohu do druhého. Teprve když si mě všimne, zastaví a vyděšeně se na mě podívá.

„Jak mu je? Je v pořádku? Co se stalo?“ chrlí na mě jednu otázku za druhou. Jen se ušklíbnu a sednu si. „Je to tvoje chyba, tak bys měl ty vědět co s ním je.“ Kývnu k němu. Zbledne jako plátno a sesune se k zemi.

„T-to se nemělo stát. Mělo to vydržet do té doby než se vrátíme. Leda… ne to je vyloučené.“ Vrtí vyděšeně hlavou.

„Co se mohlo stát?“ jsem hned v pozoru.

„No pokud je potkal, mohli narušit pečeť.“ Zanaříkal a mě se zatmí před očima.

„Cos to řekl? Takže tys neudělal opatření proti setkání s nimi? Co ty jsi za bratra?!“ křičím na něho a ignoruji kluky, kteří se mě snaží zastavit.

„Hi-ra-me.“ Řeknu pomalu a vražedně se na něj podívám, jsem připraven na něho skočit a uškrtit ho, když svrchu uslyšíme dutou ránu.

Hned jsme na schodech a ve dveřích. Darji klečí na zemi a svíjí se v bolestech.

„Proboha!“ křikne Iki a hrne se k němu, aby mu pomohl. Já se nevzmůžu na slovo natož na chůzi.

Jestli tohle bude muset snášet při každé přeměně, tak bratra vlastnoručně zabiji.

Iki ho položí znovu na postel a zakryje až k bradě.

„Tohle je divné.“ Zašeptá do ticha bratr. Hodím k němu ironický pohled, chytnu ho za košili a odtáhnu ho do kuchyně.

„Co je divné?“ zeptám se naštvaně. „No, přeměna mu neměla nic udělat, leda tak měl trochu cítit svaly jak se mu mění, ale to je tak vše. Nedali jste mu něco, co mu to mohlo způsobit?“ vysvětlil a s novou otázkou se na mě podíval.

„Ne. Teprve dneska jsme ho kontaktovali, protože přišel pozdě, ale nic zvláštního neměl.“ Zapřemýšlel jsem.

„Tak už to může být jen tím, že byl už odmalička člověk a tak je pro něj těžší přijmout pravou formu, jinak si to nedokážu vysvětlit.“ Povzdechne si.

 

Deiji

 

Zamžourám očima do světle žluté stěny. Tohle není můj pokoj! Rozhlédnu se okolo. Ten komu tenhle pokoj patří má dobrý vkus.

Dřevěný stůl trůní pod střešním oknem, ze kterého je nádherný výhled na les, naproti tkví knihovna plná nejrůznějších knížek od titulů jako ‚Co byste dělali s příručním zavazadlem‘ nebo ‚Jak mluvit s lidmi; nejrychlejších 10 způsobů jak se nepodřeknout‘ až po knihy typu ‚Umíte čarovat?‘ či ‚Stát se čarodějem?, velice snadné‘, která je také ze dřeva.

Mezi nimi jsou umístěny dveře vedoucí nejspíš do koupelny.

Postel je naproti. Vedle knihovny má skříň na oblečení, ale protože je zavřená nemohu ji zkritizovat.

Vstanu z postele a přejdu ke dveřím, teda udělal bych to kdybych se dokázal udržet na nohou. Sletím na podlahu jak široký tak dlouhý.

 Zkusím vstát, ale začne mě příšerně bolet celé tělo tak to vzdám a obejmu si rukama kolena. Celý se třesu pod náporem bolesti, že skoro ani nevnímám, jak mě někdo pokládá zpátky na postel a zakryje mě.

 

Probudí mě pachuť v ústech a silné kručení v žaludku. Zvednu se z postele – jde to omnoho lépe než předtím – a dobelhám se ke dveřím, které vzápětí otevřu. Otevře se mi pohled na chodbu, které vede ke schodům. Zezdola slyším hlasy tak se tam rozhodnu vydat.

Pomalu, krůček po krůčku – nechci se znova skácet na zem – scházím dolů. Další místnost, tentokrát obývací pokoj, který je přeplněn množstvím lidí. Je tam šestice kluků, která mi ve škole pomohla, jeden co stojí trochu bokem a snaží se ostatní ignorovat a pak ještě další dva, kteří se s nimi zapáleně hádají.

Ten, který stojí v rohu je velmi podobný na Ariho jen je asi o hlavu vyšší, a to jsem si myslel, že to nejde, protože Arimu dosahuji sotva po ramena. Má světle fialové vlasy a svítivě zelené oči. Ve štvanici se nijak neangažuje, ale vypadá, že se snaží vnímat jakékoliv slovo, které padne. Otočil jsem se na ty dva zbývající a sjel je od hlavy až patě.

Po krátkém shlédnutí jsem si nejenže všiml, že jsou to dvojčata, ale i toho, že jednoho drží za pás Taimu a druhého Suisei.

Mají bílé vlasy po ramena se stříbrnými odlesky, modré až blankytné oči a na krku se jim houpou červené krystaly.

Křičí na Hotarua  a Ariho. To nebude nic pro mě; nejenže hádky nesnáším, já se do nich základně nevpouštím a rozhodně se nehodlám míchat do téhle, ve které všichni vypadají jako by jim za chvíli měli bouchnout hlavy.

Unaveně jsem se opřel o stěnu a pokusil se vnímat o čem tak zapáleně diskutují.

„…Co vy jste to za ochránce! Měli jste zařídit, aby se neprobudil než mu bude 18let! Jak jste se mohli opovážit něco tak nadmíru důležitého zkazit.“ Řve jeden z dvojčat.

„Hluboce se omlouvám. Je to neodpustitelná chyba, která se nedá nijak napravit. Převezmu všechnu vinu za svého bratra.“ Ukloní se Ari. Kluk, zřejmě jeho bratr na něho upře nevěřícný pohled a Hotaru začne řvát.

„Ale ty za nic nemůžeš! Nikdo za nic nemůže! Jediní, kteří by se měli propadnout hanbou, že to zavinili jsou ti, kteří po Deijim-sama jdou!“ začne se pomalu uklidňovat.

Počkat, takže ten, kvůli kterému se hádají jsem já? Zase způsobuji jenom problémy. Více se zapřu o stěnu, abych uvolil nohám odpočinek.

„Dobře jestli za tohle vše chceš nést následky tak budeš postaven před správní radu, která tě spravedlivě odsoudí a na tvoje místo dosadíme někoho schopnějšího.“ Promluvilo v klidu druhé dvojče.

„To nemůžete!“ vběhnu do pokoje a ptám se sám sebe co to do mě vjelo. Všichni se na mě podívají jako na ducha a pak jim grimasy přejdou do ustrašených póz.

„Z toho co jsem pochopil, a není toho hodně, tak za něco za co vůbec nemůže chcete odsoudit nevinného Ariho?! To takhle může říct každý ‚Dejte vinu na mě‘ a vše je hotovo?! V tom případě odsuďte mě, protože Ari nic špatného neudělal“ začnu křičet, ale na konci skoro šeptám. Právě teď bych nejraději byl stále ještě v tom pokoji a vůbec se nedíval na ty pohledy, které se ptají jestli jsem nespadl z Neptunu na hlavu. Ještě chvíli a asi opravdu uteču, někam hodně daleko.

„Tys, ale taky nic špatného neudělal.“ Vzpamatuje se první jedno z dvojčat. „Takže to bude na stejný princip. Člověk jako člověk. Když za to ani jeden nemůže, je jedno, který z nich za to bude pikat.“ Vysvětlím a začnu se rozhlížet po pokoji.

„No to sice jo, ale-“ chtělo začít druhé dvojče, ale přerušil jsem ho. „Ale nic. Leda tak, že by jste odsoudili toho, kdo za to skutečně může. I když stále nevím za co.“ Zamnu si ruce a podívám se na Hotarua.

„Víš co jsem vám říkal o tom vykání, že?“ zeptám se s úsměvem na rtech, ale vraždícíma očima.

„No víte- víš, zvyk je železná košile.“ Podrbe se ve vlasech a nervózně se na mě podívá.

„Hmmmm…“ to je jediné co ze sebe dokáži vypravit, protože se mi během hovoru stočil pohled na Ariho, který se na mě dívá jako na kus pečínky.

„Mohl bys s tím přestat. Je to dosti nervózňující.“ Uhnu pohledem do země. Okamžitě sklopí hlavu a snaží se stát neviditelným. No Moc to nejde, protože se na něho upírají všechny oči v místnosti, tedy až na ty mé.

„Ehm, pane- teda Deiji, vypadáte velice uklidněný, jste v pořádku?“ otočil se na mě Iki. „Proč bych neměl být?“ zeptal jsem se hloupě.

„No tak nelekl ses když jsi se spatřil v zrcadle? Nebo nepociťuješ nějakou změnu jako takovou?“ vysvětlil a já se na něho nechápavě podíval.

Pak mi, ale pohled padl na okno, ve kterém se až moc dobře odrážel můj vzhled, který ale nebyl můj.Vlasy mi zesvětlaly do svítivé bíle a oči mi zežloutly.

Mával jsem na svůj odraz, abych se přesvědčil, že to nejsem já, ale moje kopie udělala vždy to stejné.

Překvapený výraz se pomalu měnil na vyděšený až skoro panický.

„Moc se vám omlouvám, pane.“ Přijde ke mně Arashiho bratr.

„Proč?, vždyť jsi nic neudělal.“ Nechápu.

„Posaď se, my ti to vysvětlíme.“ Povzdechne si jedno z dvojčat a pokyne všem na sedačku. Všichni jako by byli loutky okamžitě poslechnou a posedají si na volná místa. Já stojím, nehodlám sedět když je něco důležitého co se týká mě.

 

 

Obrázek záhadných dvojčat

Dvojčata

 

Deiji v pravé podobě

 

Deiji

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář