Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Setkání

1. 4. 2013

       Nashi 

 

Ploužím se bezcílně lesem, abych zahnal nudu.

Měl bych si ulovit něco k jídlu, poslední zásoby jsem spotřeboval před třemi dny. Od té doby jsem toho moc nejedl kromě nějakých lesních plodů, které jsem našel po cestě.

Rozhlédnu se po okolí a povzdechnu si.

 Je to tu stejné jako kdysi, když jsem tu byl naposledy.

Větve stromů se lehce pohupují ve větru, který si s nimi hraje a snaží se je shodit. Kmeny tkví ve větším kruhu a vytvářejí tak maličkou mýtinku kde se uprostřed rozvaluje tůňka.

Nadechnu se, aby se mi svěží vzduch dostal do plic a pro sebe se usměji.

Konečně jsem se uklidnil.  Přejdu k vodě a sednu si do mechu. Zakloním hlavu, tím si namočím konečky vlasů a pozoruji modře skvoucí oblohu, po které plují maličké bělostné obláčky. Cítím, že konečně žiji a to jsem se ještě před chvílí utápěl v depresích. Poslouchám zpěv skřivanů, kteří jsou v téhle době jediní kdo okupuje les a ševelení lesního ticha. Něco mi, ale do tohohle krásného jarního odpoledne nesedí a to přerývaný dech, který se line z nedalekého keře.

Bojím se. Co když to bude divoký kanec nebo dokonce vlk? Kance bych možná ještě zvládl, ale s vlkem si nejsem tak úplně jistý.

Než s ním bojovat, to radši vezmu nohy na ramena.

Vypadá to, že spí proto se zvednu na odchod. Ujdu pár kroků a nedá mi to.  Když už jsem tady tak se můžu podívat. Nikdy jsem na živo vlka neviděl, kdyby to byl vážně on, a přece jenom spí. Kdy se mi naskytne taková šance jako teď.

Otočím se a pomalu, abych to nevzbudil, se plížím blíž a blíž.

 Když už jsem těsně u keře, nahnu se nad větývky a leknutím spadnu. Není tam žádný divočák ani vlk, jak jsem si myslel, po zemi se rozvaluje kluk a co mě ještě víc vyděsí je, že je nahý jak prst. Jediné co vedle něj najdu je peněženka.  

Zděšeně na něho hledím a přemýšlím jak se sem asi dostal.

Po nějaké době se přesvědčím vzbudit ho, aby nenachladl, ale na nic nereaguje. Ať do něj drcnu, vyliji vodu z tůňky, polechtám ho nic, jako by byl mrtvý a přesto dále oddechuje. Začnu si ho se zájmem prohlížet. Má úžasné tělo.

Kratší jako sníh bíle vlasy mu neposedně vlají kolem obličeje a tělo, i když ne svalnaté, má štíhlé a vytvarované přesně podle mě. Sice je pohublý, ale to spraví pořádné porce jídla. Jaké má asi oči? Usměji se a v hlavě se mi zrodí plán. Přehodím si ho opatrně přes rameno, strčím do kapsy peněženku a s vítězným úsměvem si to šinu k domu.

 

 

Kitai

 

Čekám až si rodiče vyřvou hlasivky. Takhle to dopadne pokaždé. Přijdu domů a jdu si číst, za chvíli přilítne máma proč nemám uklizeno nebo nepomáhám s úklidem.

Po chvíli se přidá táta jak se to chovám k mámě. Další den, znovu jdu nahoru, přilítne máma a jede to celé znova. Tentokrát je to v kuchyni kvůli neumytému nádobí. Jako by to muselo být čisté jen co dojím.

Ve tváři mám tupý výraz, koukám na zeď za jejich hlavami a absolutně je ignoruji.

Bratr se mezitím piplá v jídle a snaží se stát neviditelným, aby nemusel poslouchat naši asi stou hádku.

 „Hej! Vnímej mě když s tebou mluvím!“ křikne matka a vrazí mi, že se zapotácím. Zvednu se a bez ohlédnutí vyběhnu ze dveří.

Už neslyším bráchu jak poznamenal něco ve smyslu ‚teď jsi tomu dala‘ a běžím co nejdál od nich.

Přeměním se na svoji zvířecí podobu a po čtyřech utíkám do lesa. Ještě zaslechnu jak za mnou někdo volá, ale nevšímám si ho.

 

Pro slzy nic nevidím tak mě ani nepřekvapí, že po pár metrech narazím hlavou přímo do stromu.

Sednu si na zem a začnu kňourat. Bolí to.

Packou si třu bolavou hlavičku a ani si nevšimnu pytláků, kteří se za mě potichu dostali.

Křupne větévka a já se okamžitě otáčím.

Jen je zahlédnu, utíkám pryč.

Vím co by mi mohli udělat, ale co dělají tak blízko vesnice. Kdyby viděli někoho z našich, byl by problém. Stačím jim utíkat celkem obratně dokud neuslyším výstřel.

Ucítím příšernou bolest v rameni, ale na to nemám čas, musím rychle odsud, aby mě nechytli. Na poslední chvíli jim uteču a schovám se do křoví.

 Přeměním se zpátky na člověka, když jsem zraněný podobu zvířete nejde udržet dlouho. Kvůli bolesti skoro nevidím, ale pod náporem hrdosti se ještě ránu umyji v jezírku a schovám se znovu do křoví kdyby tudy procházeli.

Stačí chvilka a usnu hlubokým spánkem.

 

 

Nashi

 

Šmátrám v kapse kalhot, abych našel tak dlouho mnou opovrhované klíče.

Vždy lezu oknem, ale dnes to kvůli velké zátěži na ramenou nezvládnu.

Konečně nahmatám něco klíčům podobné a otevřu dveře.

Vbelhám se dovnitř a zavřu za námi. Je lehký, ale pro jistotu ho chytnu  jako princeznu a vyjdu s ním schody do pokoje. Žiji sám, tak si ani nedělám starosti co by na něho rodiče řekli. Položím ho na postel, přikryji ho peřinou a jdu mezitím dělat oběd.

Na to co jsem s ním měl původně v plánu úplně zapomenu.

Nejsem jako ti, kteří si dají jen jablko nebo na jídlo zapomenou.

Osmažím kuřecí plátky a dám je na talíř společně s mírně uvařenou zeleninou.

 Přece jen jím aspoň zdravě.

Potichu se najím a jdu zkontrolovat mého ‚neznámého‘.

Co mě zarazí je krví pokrytá postel. Hned ho začnu kontrolovat kde krvácí a všimnu si otvoru po kulce na levém rameni. Začnu si nadávat do blbců, že jsem si toho nevšimnul.

‚Tu ruku nebude moct 14dní používat.‘ zhodnotím situaci a dám se do ošetřování. Vyčistím ránu a obvážu ji. Uložím ho znovu do postele, kterou zbavím špinavých prostěradel a povleču znovu čistými.

Každou hodinu ho chodím kontrolovat a měnit mu obvazy.

 Ani nevím proč to dělám.

 Neznám ho a kdyby nebyl mladší než já, mohl by mi něco udělat, což pochybuji. Řeknu si v duchu poté co díky jeho vzhledu zjistím kolik mu zhruba je. Asi 15-16let víc bych si netipl.

Někdy nad ránem chytne zimnici tak si ho radši položím do náruče a po dlouhé chvíli, kdy ho stále kontroluji, usnu.

Ráno mě pak probudí lehké drcnutí a pád na zem. On mě ve spánku skopl z postele!

Naštvaně vstanu a jdu dělat snídani. Já se o něj tak hezky starám a on si mě klidně ve spánku kopne!

K snídani nachystám vajíčka natvrdo a ovoce, které záhadně najdu na stole. Znovu potichu snídám a přemítám co budu dělat až se vzbudí když mě z myšlenek vytrhne rána jak z děla, která se line z prvního patra. Okamžitě vstanu a běžím se podívat co se děje.

 

 

Kitai

 

Probudí mě bolest v rameni a vůně přichystané snídaně. Posadím se na posteli, kterou nepoznávám. První čeho si všimnu je  moje nahé tělo pod čistě bílou dekou. Bez okolků vstanu a poroučím se k zemi. Rána po kulce mě nebolí tolik jako… jak dlouho už tady asi jsem? Pokusím se znova vstát, ale tentokrát se chytnu okraje postele a přidržuji se jí jak blázen, abych nespadl.

‚To mě ta rána vyhodila krevní oběh či co!‘ rozčiluji se v hlavě.

Za sebou uslyším rychlé kroky a oddechnutí. Otočím se a koukám na mě neznámého muže, který se vydýchává. Delší černé vlasy po ramena mu částečně zakrývají obličej a zelenkavé oči s nádechem oceánu. Co to je za stvoření toto, vždyť to nemůže být ani člověk jak je nádherný!

Muž jde pomalu ke mně a vypadá to dokonce, že mi chce pomoct, ale já začnu automaticky couvat. Málem sletím na zem.

Naštěstí jenom málem, protože mě muž chytne a odhodí na postel mezitím co spadne za mě na podlahu.

„Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?“ začne se vyptávat a zvedat se ze země.

Kývnu na znamení, že mi nic není.

„Kdo jste? Proč jste mi pomohl? Kde to vůbec jsem? Jak dlouho tu jsem?“ vychrlím na něj všechny otázky, které mi vrtají hlavou.

Muž si viditelně povzdechne.

„Jsem Nashi. Nevím, u mě doma a jen jednu noc. Včera jsem tě našel“ Odpoví po lopatě na všechny otázky.

„Jak se jmenuješ ty?“ pokračuje.

„J-j-jsem Kitai.“(kdyby jste to nevěděli tak kitai znamená naděje) vypadne ze mě po dlouhé odmlce.

„Jak se cítíš?“ zeptá se znovu. „Je to lepší jak včera.“ Odpovím když zjistím, že se ptal na rameno.

„Děkuji, že jste mi pomohl, ale proč jsem nahý?“ otočím se na něj s děsem co odpoví.

„Nahého jsem tě už našel. Neboj nejsem takový, že bych využil situace a znásilnil tě. Navíc vypadáš, že ti je teprve 15let. To bych ti nemohl udělat. Jenom jsem ti obvázal rameno, abys mi tu nevykrvácel.“ Řekne podlaze a začne se přehrabovat v šuplíku, z kterého mi po chvíli hodí černé kalhoty a červenou košili. Potom přejde k dalšímu šuplíku, u něhož zůstane jen okamžik, aby mi hodil trenýrky a se slovy ‚jsem dole‘ odejde. Rozhlédnu se okolo a na poličce uvidím svoji peněženku. Rychle zkontroluji obsah s úlevou zjistím, že nic nechybí. Opatrně se obleču, i když mi to dělá velké potíže a jdu směrem kam šel on.

 

 

Nashi

 

Sejdu dolů připravit mu snídani. Dám mu na talíř ovoce a do misky omeletu.

Uslyším jak jde po schodech dolů a na každém schodě potichu sykne.

Přejdu k němu, abych mu pomohl, ale odstrčí mi ruku a pokouší se jít dál.

Mám toho dost, chytnu ho do náruče a přenesu k jídelnímu stolu kde má jídlo před sebou. Vidím jak zrudl a hlavu si schoval do vlasů.

Musím se pro sebe usmát.

Vezmu si kafe a sednu si naproti, kdybych si sedl vedle asi by ho to jen znervózňovalo. Ani teď už pomalu nenabere nic na vidličku.

Po chvíli to vzdá a začne se v tom nimrat.

„Nech toho. Jez pořádně.“ Poručím mu. Vyděšeně se na mě podívá a znovu skloní hlavu k talíři. Sice nemůže s rukou hýbat, ale to je levá. Nebo, že by nebyl pravák? „Ty neumíš používat pravou rukou co?“ jen zavrtí hlavou.

S povzdechnutím vstanu, sednu si k němu a začnu ho krmit. Podívá se na kus omelety trčící mezi jeho pusou a talířem a znovu zavrtí hlavou.

„Musíš jist.“ Bojuji o jeho výživu.

„To je dobrý. Nemám hlad.“ Zašeptá sotva slyšitelně.

„Ne. To se absolutně zamítá. Budeš jíst za prvé, protože jsi zraněný takže se budeš uzdravovat rychleji a za druhé nechci, abys mi tu zkolaboval. A ještě jedna věc, pokud to nesníš dobrovolně tak to do tebe nacpu nějak jinak a bude mi úplně jedno, že se ti to nebude líbit. Jestli nesníš tenhle kousek tak ti to názorně předvedu.“ Zavrním mu u ucha a ukážu na omeletu, kterou svírám hůlkami. Znovu zavrní hlavou.

Pokud nechce donutím ho, rozhodně ho nenechám jít o hladu.

Dám si ten kus omelety do pusy a přiblížím se k němu.

Přilepím se na jeho ústa a začnu útočit na jeho pusu. Nejde to, stisk rtů je příliš silný, abych se dostal dovnitř. Pro účel mu zajedu rukou pod košili a povedlo se. Polekaně vykřikl a já mu nacpal ten kousek do pusy. Chtěl se odtrhnout a vyplivnout to, ale chytl jsem ho a nepustil ho do té doby než to celé požvýkal a snědl.

Udýchaně se od něj odtrhnu.

To mu to muselo trvat tak dlouho? Málem jsem se udusil!

Protřepal jsem si hlavu, abych zahnal myšlenky na ohňostroj, který mi vybuchl v hlavě a usmál jsem se. „Po dobrém nebo po zlém?“ zakroužím mu tentokrát ovocem před pusou.

Rychle to zuby chytne a polkne.

Takhle pokračujeme celou dobu dokud to nesní.

Po snídani začnu omývat nádobí a on sklíčeně, že jsem nad ním vyhrál, seděl.

„Půjdeš domů nebo nemáš kam?“ zeptám se s obavami v očích. Zvedne hlavu a podívá se na mě fialovým pohledem.

„Mám kam jít, ale nepůjdu tam.“ Řekne sklíčeně.

Tak zůstaň u mě. Místa tu mám habaděj. Žiji tu sám takže tu není komu by to vadilo.“ Navrhnu s nadějí v hlase.

Asi se mu chtít nebude po tom co jsem mu udělal u snídaně.

Po dlouhé odmlce, kdy jsem zatajoval dech očekáváním, nakonec kývnul.

„A nebudu vám tady zavazet?“ podívá se na mě psím pohledem.

 „Ne-e. Vždyť jsem ti říkal, že tu žiji sám a pokojů tu mám dost pro celou armádu. A ještě něco, to vykání si odpusť“ Odporuji a pokračuji teď už v utírání nádobí. „Já chodím na střední do druhého ročníku. Sice je mi už 18, ale šel jsem později. Kam chceš chodit na základku? Musíš dokončit aspoň základní vzdělání.“ Otočím se a musím uhnout letícímu talíři.

 

 

Kitai

 

Jen co se mě zeptá na jakou základku chci chodit, naštvu se a hodím po něm první co mě padne pod ruku.

Jen vidím jak se stačí tak tak vyhnout letícímu talíři a vyděšeně se na mě dívá.

 „Jak se opovažuješ o mě říct, že chodím na základku!?“ řvu na něj jak smyslů zbavený až nadskočí. „Když se na mě podíváš, hned tě musí trknout do hlavy, že jsem moc vysoký na to, abych chodil na základku!“ řvu dál a absolutně ignoruji fakt, že je asi o hlavu a půl vyšší než já.

„Když se nad tím zamyslím, vypadáš dospěleji než školáčci. Kolik ti vůbec je?“ zapřemýšlí o hodně víc v klidu než já.

„Sedmnáct! Zapamatuj si to, 17!“ zařvu dotčeně.

„Promiň,ale na sedmnáct rozhodně nevypadáš. Možná tak na šestnáct, ale sedmnáct ti nevěřím.“ Uculí se.

Vytáhnu z peněženky, kterou jsem si předtím strčil do kalhot a ukážu mu na občance věk. Kouká na to jak z jara a ještě se směje od ucha k uchu. Mám chuť mu ten jeho obličej rozetřít o stěnu.

„Tak to pak jo. Já jsem prostě nemohl uvěřit, že takový skrček může chodit na střední.“ Dobírá si mě. Nemám sílu mu už odpovídat tak si jen povzdechnu.

S tím, že si jde obléct uniformu jsem na něho čekal v kuchyni. Bál jsem se jít do jiného pokoje, aby to nebylo nezdvořilé.

Po pěti minutách sešel a pobrukoval si nějakou příšernou melodii.

„Můžeme jít?“ prohodil a šel se obouvat. Jen mi hodil nějaké tenisky, abych měl v čem jít.

S tichým ‚díky‘ jsem se začal obouvat.

Vyšli jsme ven. Uslyším jak zamyká a přidává se ke mně.

„Tak  co prvně? Oblečení nebo boty?“ otočí se na mě. Zamrkám. To snad nemyslí vážně, to jako nepůjde do školy?!

 „Na co?“ zeptám se hloupě.

„Na co asi. Na tebe. Přece nebudeš chodit stále v mém oblečení.“ Odpoví a už si to šine k nejbližšímu obchodu.

Snažím se ho přemluvit, aby šel do školy, ale on mě okázale ignoruje a vybírá jedno oblečení za druhým.

Vzdám to a podvolím se mu.

Jediné co bere jsou samé úzké džíny, trička a hlavně košile.

Když už zkouším jednu košili za druhou a on stále ukazuje palce nahoru, začínám si myslet jestli nezkameněl za pohybu. Přece mi nemůže sedět všechno?! 

„Musíme ještě pro boty.“oznámí a zaleze do dalšího krámku.

Všechno to zaplatil se slovy, že má dost peněz i přes mé dlouhé přemlouvání.

Nakonec jdeme domů ověnčení taškami, ale než stačíme dojít ke dveřím stihne mě zatáhnout do menší cukrárny kde si sedneme a objedná nám zmrzlinové poháry.

Cítím jak rudnu. Už s tím oblečením jsem se mu zavázal na půl roku dopředu a teď tohle, nehledě na to, že u něj budu okupovat vzduch.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář