Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Ve škole

24. 8. 2013

Nashi

 

Zavedl jsem ho do mé oblíbené cukrárny a objednal nám dva poháry zmrzliny.

Když se mě snažil přesvědčit, že zaplatí oblečení, byl tak roztomilý, že jsem to za něj zatáhl.

Štěstí, že mám dobře placenou práci.

Kochám se jeho fialkovýma očima, s kterýma neví kam a krásně se červená.

Udělal jsem dobře, když jsem se podíval do toho křoví.

Donesou nám obrovské poháry a on se na to vyjeveně podívá.

„To je pro čtyři osoby? Vždyť jsme jenom dva.“ Nakrčí obočí a ukáže na svůj pohár.

Musím se smát. Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového řekne.

„Ne. To je pro tebe. Je to normální porce pro člověka.“ Vysoukám mezi smíchem.

„To nesním. Toho je moc.“ Koukne na mě bezradně.

Jeho smutný kukuč je tak intenzivní, že se nad ním nakonec smiluji.

„Fajn, sněz co můžeš, zbytek dojím. Opovaž se, ale sníst méně jak polovinu.“ Podívám se na něj výhružně a usměji se když mu zasvítí oči.

„Děkuji.“ Zahuhlá už s plnou pusou zmrzliny.

Měl by jíst víc, je jak tyčka. Člověk by ho unesl jednou rukou.

Když má snězeno něco přes půlku, odloží lžičku, opře se do židle a podívá se na mě. Bez řečí si vezmu jeho pohár a dojím ho. Přivolám číšnici, která se moc dychtivě dívá na Kitaiho a spočítá nám částku. Dám jí peníze a to, že Kitai vytahuje peněženku ignoruji.

Stavíme se ještě doma, kde necháme oblečení a jdeme do školy.

Když staneme před ředitelnou, otřepe se a vejde.

Zavolám na něho něco ve smyslu hodně štěstí a jdu do třídy.

Nestačím se ani pořádně usalašit na židli, když někdo zaklepe. Dovnitř strčí hlavu ředitel a usměje se. „Hola, třído“ –on byl vždycky pohodově bezstarostný- „vedu vám nového studenta.“ Chytne někoho za loket a vtáhne ho dovnitř. ‚Kitai! Co tu dělá?! Já myslel, že bude chodit o ročník níž!‘ řvu si v hlavě.

 „D-dobrý den, jsem Shirumi Kitai. Rád vás poznávám.“ Zašeptá roztřeseně.

Je tak roztomilý a k sežrání, že mít ho na talíři, sním ho.

„Tady pan Shirumi přestoupil ze školy v cizině tak doufám, že na něj budete hodní a nesníte mi ho tu za živa.“ Prohodí ředitel a je ten tam. To poslední mu slíbit nemohu.

Kitai se nerozhodně rozhlíží, ale poté co mě zaregistruje se usměje a nacupitá si to přímo k mé lavici.

„Nashi, mohu si sednout k tobě?“ ukáže na prázdnou židli vedle mě. Kývnu a usměji se.

Oplatil mi to a sedl si. Položil si ruce na stůl a propletl prsty.

„Nemáš nějaký sešit, do kterého bych mohl psát?“ na to jsem úplně zapomněl!

Začnu rychle hledat něco v tašce a nakonec vyhrabu jeden nepopsaný a nepoužitý. Až se divím, že ho tam mám, normálně popíšu či pokreslím  všechno blbostmi z nudy.

Podám mu ho a on si ho s poděkováním vezme. Hned otevře a začne zapisovat vše co učitel řekne.

Otočím pohled z okna a ignoruji všechno dění okolo. Podívám se na oblohu a snažím se odreagovat, ale pořád mi v mysli vyvstává Kitaiho obličej.

Celou dobu mě to rozptyluje, tak se nakonec vrátím duchem zpátky do třídy a vnímám co nejvíc mohu učitelovy žvásty, abych se nevracel zpátky k jeho obličeji.

Vysvobodí mě až zvonění, které protne ticho školy.

Všichni se chtějí rozprchnout, když je učitel zastaví.

„Ještě bych vás chtěl varovat. Včera bylo viděno několik vlků v lese, tak se více zarostlým oblastem snažte vyhnout.“ Řekne vážně a odejde v doprovodu pár žáků, který se snaží z něho dostat o vlcích víc než nám řekl. Nic se stejně nedozví.

Podívám se na Kitaie, který je mrtvolně bledý.

 

Kitai

 

Jakmile nás učitel začne varovat a uslyším o vlcích, ztuhnu. Nečekal jsem, že jim to bude trvat tak krátce než mě najdou. Doufal jsem, že mi třeba dají trochu prostoru nebo na mě zapomenou. Musím je odehnat co nejdřív, aby jim policie nestihla něco udělat. Či hůř, nějací studentíci, kteří by se je snažili vyprovokovat.

„…ai! Tai! KITAI!“ uslyším a trhnu sebou.

Zvrátím hlavu na stranu, abych viděl kdo mě volal a uvidím Nashiho.

„Copak potřebuješ?“ chabě se usměji, abych zakryl roztržitost.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se na mě se strachem v hlase.

„Proč bych nebyl?“ vrátím mu otázku a snažím se nedat najevo nevolnost.

„Před chvílí jsi byl celý bledý a začal jsi trhaně vrtět hlavou. Ještě ti není dobře?“ položí mi ruku na rameno.

„Ne, jsem v pořádku.“ Zase se chabě usměji.

„To ti tak věřím,“ přiloží mi ruku na čelo a chvíli ji tam nechá ,“máš teplotu.“ Odtuší nakonec a začne věci na stole házet do tašky. Když je má všechny schované, chytne mě za ruku a táhne ke dveřím. Bez omluvy či nějakého vysvětlení mě vytáhne ke skříňkám, kde mě nechá jedině přezout, a ani na to mě nepustí a už se blížíme k jeho domu.

Otevře dveře klíčemi, které vytáhl už po cestě a zamíří nahoru. Tam vejdeme do jeho pokoje.

Hodí mě na postel.

„Převleč se a nehneš se z postele dokud nebudeš úplně v pořádku. Neměl jsem tě dnes brát do školy. Bylo to moc brzo, promiň.“ Přikázal mi přísně a než odešel, hodil na mě omluvný pohled.

Zavřel za sebou dveře, tak se můžu v klidu převléct do pyžama, které najdu v jednom šuplíku.

 

Rychle skočím pod peřinu právě ve chvíli kdy se otevírají dveře.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář