Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dopis

11. 9. 2013

 Konečně jsem se odhodlal vrátit se ke své minulosti a znovu ji přijmout. Kvůli rodičům, kteří řekněme se rodiči nikdy nazývat nedali jsem v 15 letech utekl. Je to už 6 let. Asi před rokem mi přišel dopis o smrti mé matky a otce. Den na to došli nějací lidé a oznámili mi, že jako jediný jejich potomek jsem zdědil dům, ve kterém jsem vyrůstal. Rok jsem nebyl schopen tam zajít. Rok jsem se přesvědčoval, že to bude v pořádku. No a tak jsem konečně tady v Tokiu v Shibuyi. Zašmátrám v kapsy a najdu klíče. Nikdy jsem ho nesundal. Strčím ho do zámku a pomalu otočím. Cvaknutí zámku mě ujistí, že mohu vstoupit. Dám ruku na kliku a chvíli setrvám než otevřu. Vše je naprosto stejné jako když jsem tu byl naposledy. Jen za ten rok co zde nikdo neuklízel se tu usadila vrstva prachu. Zatnu zuby a vkročím dovnitř. Okamžitě mě zaregistruje senzor pohybu a rozsvítí se světlo na chodbě. Byl bych daleko radši kdyby zůstala tma. Ta osvětlená chodba ve mé vyvolala až moc vzpomínek na moje ne zrovna šťastné dětství. Nějak se nerozmýšlím kam půjdu. Jediná místnost, kterou můžu nazývat domovem je můj starý pokoj. Otevřu a podle předpokladů je prázdný. Nic v něm nezůstalo. Skříně, postel, psací stůl, oblečení... Vše je pryč. Naposledy přejedu pohledem po prázdném pokoji a zamířím na půdu.

"Tady jsou."oddechnu si když spatřím krabice nadepsaný mým jménem. Pod jménem je na každé krabici ještě jeden nápis. Přejdu ke krabici nadepsané 'Papíry'. Otevřu ji a vidím horu papírů na kterých jsou načmárané náčrtky do školy nebo různé obrázky věcí či krajiny co jsem kde viděl. Postupně se tím probírám až mi pod ruku přijde dokonale tužkou vyvedený obličej kluka. Krátké vystínované vlasy, které jsou doopravdy tmavě hnědé, nádherné, velké oči ve skutečnosti barvy smaragdů a rty vyvedené do posledního detailu. Pod výkresem úplně na dně krabice ležel dopis zalitý voskem. Vosk sloupnu a otevřu obálku, ze které vytáhnu list papíru.
'Zdravím mé budoucí a za ta léta jistě moudřejší já. Pokud čteš tenhle dopis tak si stejně jako já musel v mém věku udělat naprostou hloupost. Zítra se chystám utéct od rodičů. Zajisté znáš důvody. Taky musíš vědět, že za útěkem nestojí jenom problémy s rodiči, ale i ta hloupost co jsem provedl Haruovi. Jestli si za ta léta alespoň trošku zmoudřel, neutíkej od problémů! Pokud už není žádná možnost jak se usmířit s rodiči, tak jim alespoň odpusť. A pokud jde o Harua? Nedovol, aby znovu odešel z našeho života. Sám musíš moc dobře vědět, jak moc ho miluješ. Jsem jen pouhý 14-tiletý puberťák, který má zítra narozeniny. Nedokážu udělat to o co tě sám žádám. Prosím tě, naprav chyby které jsme napáchaly.'dočtu. Pamatuji si to. Ne moc, ale pamatuji. Sám jsem to psal. Tenkrát jsem opravdu nebyl schopen odpustit rodičům. A Haru? Nechal jsem ho odejít. Řekl mi, že mě miluje a já utekl. Prudce se zvednu a mezi papíry, které leží všude okolo vyhrabu jeden malinký titěrný kousek ubrousku, kam mi Haru jednoho dne napsal své telefonní číslo. Vytočím ho a napjatě čekám.
'Tady telefon Jisei Haruakiho. Zrovna nemám čas. Zanechejte mi vzkaz a já se co nejdříve ozvu.'ozve se. Jakmile zazní tón, že mohu nahrát svoji zprávu nevím co říct.
"Haru! Haru slyšíš mě? Já tě prosím přijď na své oblíbené místo. Budu čekat. Tvůj..."nestihnu doříct. Tón mi oznámil, že zpráva skončila. Přebrodím se přes hordu papírů co jsem vyházel z krabice a jak nejrychleji můžu běžím pod stranou sakuru na kopci za městem. Vypadá pořád stejně. Posadím se pod ni a čekám. Hodina, dvě, tři a Haru pořád nikde. Po dalších dvou hodinách ztrácím naději. Je už tma. Slunce zalezlo před dobrou půl hodinou. Zvednu se a pomalým krokem se vydám zase zpátky.
"Nie? Jsi to ty Nie?"zarazí mě hlas. Tak známí hlas. Prudce se otočím a vidím Harua.
"Ha-ru..."vypadne ze mě.
"Opravdu jsi to ty?"usměje se.
"Promiň. Odpusť mi to prosím tě. Neodcházej." Rozklepou se mi kolena a klesnu na zem. Haru ke mě přiskočí a obejme mě.
"Už to bude v pořádku. Nikam už nepůjdu, ale ani ty nikam nepůjdeš."stiskne mě. Kývnu a šťastně se k němu přitisknu. S ním po boku dokážu odpustit i rodičům.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář