Jdi na obsah Jdi na menu
 


Halloweenské překvapení

31. 10. 2013

 Otráveně sedím v učebně chemie a přemýšlím, proč musíme na halloween do školy. Když se nedopátrám jediného důvodu, kromě snad toho, že to ředitel prostě dělá naschvál, s povzdechem se natáhnu na lavici a pohledem začnu hypnotizovat hodiny. Trvá celkem velkou chvíli než mi dojde, že nejedou. Z kapsy vytáhnu mobil a zjistím, že je vybitej.

"Kso, dneska se vážně už nic horšího stát nemůže."zavrčím. Problém je, že nahlas. Všichni se na mě otočí a učitelka ke mě přejde rázným krokem.
"Jak se opovažujete používat mobil v mé hodině? Myslím, že by vám neuškodilo přečíst si a opsat školní řád."vytrhne mi mobil z ruky a jde zpět ke katedře.
"A smím znát důvod? Pokud je mi známo, ve školním řádě je napsáno, že mají být mobilní telefony vypnuté. A ten můj je vypnutý."upozorním ji co nejformálněji.
"Ano vypnuté a v taškách. A smím znát já důvod, proč jste v rukou měl vypnutý mobilní telefon?"zavrní.
"Chtěl jsem se podívat kolik je hodin."oznámím jí bez přemýšlení.
"A ten černý display vám to dozajista pověděl. Na co jsou v každé třídě nástěné hodiny?"
"Aby studenti věděli kolik je hodin. Jenomže problém nastane ve chvíli, kdy se hodiny zastaví, přesně jako tyhle."zachytračím si. Učitelka se otočí na hodiny, ale než se stihne jakkoliv ohradit, na chodbě něco bouchne a dveřmi, které někdo otevřel, se dovnitř nahrne dým. V tu chvíli nejde vidět na krok. Než se stihnu zvednout ucítím v týlu tupou ránu a zhroutím se do něčí náruče. Probudím se neznámo kde. Kolem je dost rušno. Posadím se, jak zjistím, na postely a rozhlédnu se kolem. Je tu celkem šero, ale jeho nejde přehlédnout.
"Už jsi vzhůru?"usměje se na mě tak mile, že to nemůže znamenat nic dobrého. Polknu a kývnu.
"Můžeš mi vysvětlit, proč mi nebereš mobil?"
"Noo zabavila mi ho učitelka."snažím se z toho vybruslit. Bohužel on vytáhne můj mobil z kapsy a podrží tlačítko na zapnutí.
"Ano a předpokládám, že místo vyučování na něm hrála hry a vybila ti ho."řekne.
"Promiň."omluvím se. Tarom je můj, ehmm dalo by se říct, že kluk. Když mi bylo třináct pokusil se mě můj otec zabít, ale on mě zachránil a dopadlo to takhle. I když jsme se dali dohromady dost zvláštním způsobem tak ho miluji. Jenomže on mě ne. Mám pocit, že mě spíš bere jako svůj majetek. Chvíli mě propaluje pohledem, než se zvedne a přejde ke mě.
"Nic se neděje. Jen jsem o tebe měl strach."zašeptá mi do vlasů a políbí na krk.
"Kdo jsi, a co jsi udělal s Taromem?"vybafnu na něj. K mému velkému překvapení se rozesměje. Nechápavě na něj zamrkám, což vyvolá smích i u zbytku. V jednom klukovi poznám obrys toho co mě omráčil.
"Ty..."vykulím na něj oči.
"Já."přitaká pobaveně.
"Proč?"
"No, to se zeptej Taroma."pokrčí rameny a pohodí hlavou k té hroudě na zemi. Podívá se na mě a já zvědavě povytáhnu obočí.
"Jsi v nebezpečí."řekne prostě.
"Ano určitě vím co tím myslíš."řeknu ironicky.
"To je dobře."
"To byla ironie. Vůbec netuším o čem to tu mluvíš."vyhrknu. Tarom se posadí na postel a zahledí se mi do očí.
"Jde o tvého otce je to lovec. Tvoje matka byla upír a on ji využil. Předstíral lásku k ní, vzal si ji a měli spolu tebe. Jakmile jsi se narodil, zavraždil ji. Tebe vychovával v naději, že se vydáš jeho cestou, ale pochopil že to se nestane. Proto se tě ve třinácti pokusil zabít. Ale to není vše. Nevím jestli to tvůj otec ví, ale ty máš předpoklady k tomu stát se nejsilnějším upírem a zároveň vládcem naší říše příšer. Narodil jsi se o půlnoci za úplňku na halloween. To je nejmagičtější čas pro nadpřirozené bytosti."vysvětlí mi dost nesystematicky. Koukám na něho, jako by právě žížala snědla slepici.
"Jasně. Myslím že radši půjdu zpátky do školy."zvednu se a zamířím ke dveřím. Cestu mi ovšem zastoupí dva kluci.
"Riseii věř mi. Dneska ti je šestnáct. Upíři v šestnácti dospívají a získávají svou plnou moc."chytne mě za ruku a vyhrne mi rukáv. Jeden s těch kluků mi přitiskne nehet ke kůži a zaryje ho dovnitř. Netuším jak může mít tak ostrý nehty, ale rozřízne mi kůži jedna radost a z rány začne vytékat krev. Vyděšeně se na ni dívám, až na mě jdou mdloby. Zamotá se mi hlava a já žuchnu na zem.
"Riseii jsi v pořádku?"vyděsí se ten kluk.
"Ne vy idioti. Nenávidím pohled na krev. Většinou omdlívám."zavrčím a celkem překvapeně se dívám jak se kůže zaceluje. Stihnu si také všimnout jejich překvapených obličejů. Zvednu se a přejdu k zrcadlu, které visí na zdi. Nervózně otevřu pusu a vyvalím oči na špičáky, které jsou o dost větší.
"A taky ostří."dodám potichu, když si po jednom přejedu prstem a ucítím krev. Radši prst ani nevytahuji a chvíli ho ocumlávám. Musím uznat, že krev chutná skvěle.
"Už nám věříš?"zeptá se ten druhý kluk, který doteď mlčel. Kývnu.
"Asi."dodám.
"A když jsem já upír, tak vy jste co?"otočím se na ně. Zjišťuji, že daleko líp vidím, slyším a cítím.
"No oni dva jsou roztomilí vlkodlaci a já jsem noo temnej elf."řekne.
"Roztomilí vlkodlaci?"rozesměji se. Obdarují mě naštvaným výrazem. Pokrčím rameny.
"Kdybys viděl ty odporný a přerostlý zlý vlkodlaky, taky bys řekl že ti dva jsou roztomilí."ujistí mě Tarom. Musím uznat, že jsem vlkodlaka v životě neviděl.
"Teď mě tak napadá, proč jsi mi to řekl až teď?"
"Chtěl jsem abys na to přišel sám, ale teď jde o to, že tvůj otec zjistil kde žijeme a ještě k tomu..."přeruší se a zadívá se na vlkodlaky. Ti jen kývnou, že má pokračovat.
"Existují ještě dva další, kteří mají stejné předpoklady jako ty. Jeden je vlkodlak a ten druhý nevíme. Budou se tě snažit zabít. Vládce může být jen jeden."vysvětlí.
"Ale já nechci být žádnej vládce. Ať si to vyřídí spolu a mě nechají na pokoji."řeknu vyděšeně.
"To nejde. Leda by ses nechal dobrovolně zabít."
"Tak to teda ne!"odseknu rázně. Všichni tři se usmějí.
"V tom případě jdeme."řekne Tarom. Nechápavě se na něj podívám.
"Tady zůstat nemůžeme. Jdeme hledat ty dva a zjistit jak se zbavit jich i tvého otce."řekne jeden z vlků.
"Co? Já řekl, že se nenechám dobrovolně zabít, a ne že se budu pokoušet zabít je."vykřiknu když mi to dojde. Tarom se uchichtne.
"Pojď jdeme!"chytne mě za ruku a táhne pryč. Povzdechnu si a nechám se táhnout do neznáma.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář