Zvrácené myšlenky

 Plahočím se horkým letním dnem ze školy. Jen tak, tak se doplahočím domů, aniž bych zkolaboval. Můj organismus opravdu už potřebuje vody.

„Jednu ledovou neperlivou a neslazenou.“houknu do prázdného domu a skutálím se v přízemním pokoji na postel. Netrvá to ani minutu a dojde do mého pokoje Shiki. Můj vlastnoručně vyrobený robot. Vlastně ani nevypadá jako robot. Tep byste mu nahmatali, krev mu teče, srdce mu buší, všechno jako u normálního člověka, byl by to i ideální společník do postele, ale je to robot. Všechno je uděláno elektronicky.

„Tady to je, Minoru.“podá mi půl litrovou sklenici ledové vody, a ještě k tomu se dvěma kostkami ledu. S díky si sklenici vezmu a vypiju na jeden zátah. Oddechnu si.

„Shiki prosíme klimatizaci.“požádám ho ještě. Přikývne a i se sklenicí odejde. Ještě, že mám pokoj ve sklepě. Je tu daleko chladněji, ale nemůžu tu být celý zbytek dne. Má mi přijít návštěva a nechci, aby se mi tu uvařila. Převleču se do volnějších tmavě tyrkysových kraťasů a k tomu si vezmu vínově červenou košili, kterou nechám na první tři knoflíky rozepnutou. Stejně ty knoflíky chybí, takže bych ji nezapnul ani, kdybych chtěl, a já stejně nechci. Ještě si v koupelně, hned vedle pokoje smočím vlasy, abych se ještě trochu zchladil, a jdu za Shikim do kuchyně.

„Shiki, pojď sem na chvilku.“zavolám si ho k sobě. Posadím se na velkou kuchyňskou lavici a on si sedne naproti mně na židli.

„Poslouchej. Dneska přijde Drey. Chci, aby ses před ním neukazoval. Nikdo ve škole nemá ani ponětí, že jsem tak chytrý a vyrobil jsem lidského robota. Chovám se tam jako průměrný student. Pochop, že věda se teprve roboty, fungující jako ty snaží vyrobit, takže kdyby se o tobě někdo dozvěděl, s velkou pravděpodobností bych o tebe přišel a hlídali by mě na každém kroku. Rozumíš?“zadívám se mu do tmavě stříbrných očí. Jiné jsem mu nedokázal nainstalovat a to jsem se s tím pitval tak tři hodiny. Shiki kývne a vrátí se k předešlé činnosti. K praní. Proč máme pračku v kuchyni, jsem doopravdy do dneška nepochopil. S úlevou, že to snad pochopil, odejdu do malé svatyňky.

„Ahoj mami. Všechno je v pořádku. Shiki se o mě stará víc, než by se mi líbilo.“mírně se zasměji. „Víš, dneska ti chci říct něco, co tě rozhodně potěší.“zhluboka se nadechnu.“Vždycky jsi mi říkala, že by ti vůbec nevadilo, kdybych měl kluka. No tak zkrátka, dneska si jednoho dovedu domů. Nevím, jestli by se ti líbil, ale mně se líbí a to je myslím důležité. Mám tě rád.“políbím její fotku a ještě zapálím svíčku. „Jo a neboj. Kdyby mi chtěl něco udělat, tak mě Shiki zachrání.“ujistím ji a odejdu.

„Někdo zvonííííí! Jdi otevříííííít!“rozezní se domovní zvonek. Taky mámin nápad, stejně jako pračka v kuchyni, pokoj ve sklepě, nebo třeba vodovodní kohoutek, kde si můžete vybrat, jakou vodu chcete -perlivou, jemně perlivou, neperlivou- příchuť, a nebo jiný nápoj -Coca Cola, sprite, Fanta, džus nebo ledový čaj-. Máma si tohle vymyslela a já jakožto génius rodiny jsem jí to měl udělat. No a povedlo se.

„Někdo zvonííííí! Jdi otevříííííít!“začne opět zvonit.

„Vždyť už jdu.“obořím se na něj, i když vím, že mě nemůže slyšet, nebo mi odpovědět.

„No jenom aby.“ozve se. V první chvíli mi nedojde, že to byl ten za dveřmi. Otevřu a tam stojí on. Krátké béžové vlasy, okrové oči, velké okrasné brýle a silná postava.

„Ahoj Dreyi.“zářivě se na něj usměji. Opětuje mi ho a ještě mě políbí. Pustím ho dovnitř a zavedu do obýváku. Díky klimatizaci je v domě už nádherný chládek.

„Sedni si.“vyzvu ho, když nerozhodně stojí uprostřed místnosti.

„Co si dáš k pití?“zeptám se. Vypadá to, že přemýšlí a u toho se rozhlíží po celém obvodu místnosti.

„To je jedno. Piju cokoliv. Zvlášť když mi to doneseš ty.“laškovně na mě mrkne. S mírným pochechtáváním dojdu do kuchyně, kde sedí nasupený Shiki.

„Co se děje?“optám se ho, když nalívám do sklenic pomerančoví a jablečný džus. Podívá se na mě a v jeho očích se podivně zableskne.

„Ani trošku se mi ten kluk nelíbí. Neměl bys s ním být o samotě.“zavrčí. Mávnu nad tím rukou.

„Ale jdi ty. Nejsem s ním sám. Jsem jenom ve vedlejší místnosti. Kdyby se mi něco stalo, zachráníš mě. Slib mi, že tam nevejdeš, pokud tě nezavolám. Ať už uslyšíš cokoli.“mrknu na něho. Kdybych věděl, že to není možné, myslel bych si, že se mu v očích objevil trn bolesti.

„Fajn.“ Usměji se a vrátím se za mým skvělým, novým klukem.

„Jablko nebo pomeranč?“zvednu sklenice.

„Hmm, pomeranč.“ Dám mu pomerančoví a posadím se vedle něho.

„Máš opravdu skvělý dům. Tvoji rodiče musí být hodně bohatí.“rozmáchne rukama po luxusně zavedeném obýváku. Sklopím hlavu.

„Rodiče už nežijí. Táta umřel před osmi lety, když byl na expedici v Africe a máma před třemi lety, když v její domácí kanceláři začalo hořet.“řeknu potichu.

„Promiň. A co dělali?“

„Otec byl podnikatel, a hodně se zapojoval do charitativních akcí, proto ta Afrika. A matka? Já nevím. Vím, že hodně psala, ale vydala pouze jednu knihu a to Senzo o Yobidasu, aneb Volání Předků. Jenomže jedna kniha jí nemohla tolik vydělat.“

„A co tvoje dědictví?“ Tahle otázka se mi ani trochu nelíbí, ale jemu já věřím.

„Dokud mi nebude 18, mám ho u mého poručníka. U tety Mizu.“pokrčím rameny.

„Vlastně to není moje pravá teta, ale mámina bývalá nejlepší kamarádka. Nechává mě žít samotného, jen občas mě navštíví, jak se mi daří a měsíčně mi posílá peníze, abych se měl z čeho živit.“

„To musí být těžké.“

„Ani tak moc ne. Přece jenom mám Mizu a Shikiho.“usměji se. V Dreyovi zatrne.

„Kdo je Shiki?“zeptá se s podtónem žárlivosti.

„Ehmm, Mizuin syn a můj nejlepší přítel.“vymyslím si na rychlo. Drey kývne. Odloží sklenici a pomalu se ke mně nakloní. Políbí mě na rty a rukou vjede pod tričko. Leknu se a pustím svoji sklenku, která se s rachotem rozbije o zem. Za dveřmi zaregistruji pohyb. Nejspíš Shiki, ale podle slibu čeká venku.

„Počkej Dreyi. Tohle ne. Chodíme spolu jen týden a já nechci, Ještě na to nejsem připravený.“snažím se mu ruku odstrčit, ale vytrvale ji dává zpátky.

„Neboj. Bude se ti to líbit.“chlácholí mě a znovu políbí. Nechám se unést, ale když jeho druhá ruky zamíří dolů k mému rozkroku, rozepne mi zip a vklouzne pod trenky, vzpamatuji se.

„Přestaň!“křiknu přes celý dům. Čekám, že vtrhne Shiki, ale on nikde.

„Nebraň se, nebo to bude ještě horší.“zavrčí mi do ucha. Ten jeho milí vzhled a tón hlasu je pryč. Stalo se z něho nenažrané prase, které po všech chce pouze jedno a pak je odkopne.

„Nech mě, sakra!“škubnu sebou a povede se mi ho shodit. Rozběhnu se ke dveřím, ale v další vteřině ležím na zemi na zádech a Drey se shýbá nade mnou. Jednou rukou mi bolestně drží moje ruce nad hlavou a tou druhou opět vjede k mému přirození.

„Shiki!!!“vykřiknu už mírně zděšeně. V tu ránu je ve dveřích a z očí mu šlehají plameny. Pohledem přejede nastalou scénu.

„Okamžitě z něj slez.“usměje se takovým stylem, že Drey už je pro jistotu co nejdál od něj. Shiki dojde ke mně a klekne si. Polovičně mě vezme do náruče, ale zůstává klečet a já mu dám ruce kolem krku a přitisknu se k němu.

„Vypadni!“oboří se na Dreye, který stojí u gauče. Poslechne a rychlostí blesku se kolem nás prosmekne. Teď bych nechtěl vidět výraz v jeho očích. Musí být hrůzostrašný.

„Jsi v pořádku?“zeptá se mě. Vzlyknu, prostě jsem neudržel slzy.

„Proč jsi nepřišel dřív, když jsem začal křičet?“

„Ty jsi křičel? To jsem se musel zrovna dobíjet. Jsem sice jako člověk, ale spánek mi energii nedodá, takže vlastně ani nikdy nespím. A kromě toho, neříkal jsi, že nemám chodit dovnitř, dokud mě nezavoláš?“nakrčí obočí. Povzdechnu si. Tímhle mě trestá, že jsem ho předtím neposlechl.

„Dobrá promiň. Příště tě poslechnu.“

„Žádné příště nebude. I robot může mít city a mě už nebaví pozorovat tě s jinými lidmi. Teď už budeš pouze můj. Nikomu tě nedám.“

Naše hlavní postava: Minoru

Robot Shiki

A záporák Drey