Jdi na obsah Jdi na menu

Láska v hudební síni

12. 4. 2013

 Sedím na dalším jeho koncertě a poslouchám nádherné melodie. Sleduji jak prsty jeho rukou zlehka dopadají na jednotlivé klávesy klavíru díky kterým vykouzlí nějakou z písní známých skladatelů. Z rozplývání se nad mým spolužákem a slavným klavíristou mě vytrhne až potlesk. Rozhlédnu se kolem sebe a vidím, jak všichni stojí a tleskají. Přidám se k nim. Neunikne mi pobavený výraz mého nejlepšího kamaráda. Zamračím se na něho. Škodolibost by mohl rozdávat.

"Proč už to muselo skončit?"fňukám, když odcházíme.

"Shisaii vždyť Hosekiho vídáš každý den ve škole."napomene mě pobaveně Toki.

"To je málo a ještě ke všemu tam si všímá všech ostatních jenom mě ne."postěžuji si.

"Hej Toki!"zavolá na něho známí hlas. Otočím se a dívám se na Hosekiho Tokaizu. Celý rudý se otočím a kousek poodstoupím.

"Co je?"zeptá se Toki jako by nic.

"Zítra nejdu do školy a potřebuji, aby si někoho z mé třídy poprosil, aby mi udělal zápisy nebo aspoň pučil sešity."požádá ho. Proč to říká jemu? Vždyť má ve třídě dost kamarádů a mobil určitě taky vlastní.

"Myslím, že to nebude nutné."usměje se Toki. Nechápavě se na něho otočím. Hoseki se taky kouká nevěřícně.

"Tady Shisai ti je určitě rád udělá."přitáhne mě a postaví přímo před něho.

"Shisai. Shisai Ongaku že? Pokud si vzpomínám, ve třídě vždycky sedíš sám a o přestávkách se vytratíš za bratrem. Když jdu za tebou, abych si popovídal tak uděláš všechno pro to, aby ses mi vyhnul. Je to škoda. Připadáš mi roztomilí."pronese. Úplně zrudnu a Toki se svalí smíchem. Jen Hoseki nechápe.

"Víš, on tě obdivuje trošku víc teda spíš o hodně víc než je normální."vydoluje ze sebe mezi smíchem. Zrudnu ještě víc. Tohle sakra říkat nemusel. Hosekimu se v očích objeví pochopení. Otočím se a dám se k odchodu ale Hosekiho ruce mě zastaví a otočí zpátky.

"To je dobře."řekne a políbí mě. Nejsem schopný vůbec ničeho. Jen se překvapeně dívám, jak odchází, mává mi a volá něco ve stylu 'Počítám s těmi sešity'.

"Shisaii tak pojď, jdeme."chytne mě Toki a táhne pryč.

"Co to bylo?"zeptám se ho.

"No si jeho typ."

"Jak jeho typ? Podívej se na mě."zavrčím. Něco mi na tom nesedí.

"Však ano. Hoseki miluje exotické typy."pousměje se.

"Jasně už to chápu. Kdybych se nechal přebarvit na černo a začal nosit čočky tak si mě ani nevšimne!"vyštěknu. Toki se na mě zaraženě podívá.

"Shisaii tak to ne…“nenechám ho domluvit.

"Není? A jak to teda je. Můžu vůbec věřit tobě, když ses ani neobtěžoval mi říct, že si jeho bratr?"odseknu nakvašeně a ráznou chůzí odejdu.

"To jsme tomu dali."zaslechnu ještě Hosekiho ale je mi to šumák. Dojdu domů, na celý barák zakřičím pozdrav, zalezu k sobě, ukázkově třísknu dveřmi, které zamknu, svalím se na postel a začnu brečet. Tak dlouho ho miluji a on to pak celé zkazí. Odřeknu mámě i večeři a asi v osm vstanu a dojdu ke klavíru, který jsem si vyškemral před pěti lety. Hosekiho jsem poprvé slyšel hrát ve školce. Nejspíš ani neví o tom, že s ním jsem už od pěti let. Sednu si na židli a ruce položím na klavír. Musím se odreagovat. Kdesi v hlavě vyhrabu písničku, kterou Hoseki hrál jako první na svém prvním koncertě před sedmi lety. Bylo mi jen devět ale i tak mi utkvěla v paměti. Začnu pomalu hrát, ale místo aby mi to pomohlo to je ještě horší. Teprve až když nic nevidím kvůli slzám přestanu, klavír zavřu a jdu do sprchy. Pustím na sebe teplou vodu a nechávám, aby odnesla pryč všechny starosti spolu se slzami. Vylezu, obleču se a zahledím do zrcadla. Krátké světle modré vlasy mi přepadají přes sytě světle zelené oči. Odhrnu je a jdu do kuchyně. Na stole leží papírek, že rodiče jely na oslavu narozenin mé sestřenice a že mě omluví. Večeři mám v troubě. Úplně jsem na to zapomněl. Budu jí muset koupit něco velkého aby mi odpustila. Nejspíš velkého plyšového pandu. Je na ně ujetá. Vytáhnu zapečené brambory a ani se neobtěžuji si je ohřát. Sním všechno, což bylo polovina pekáče a jdu se opět pokusit utopit se v slzách. U neúspěšného pokusu o sebevraždu usnu. Ráno mě probudí otravný budík na opačné straně pokoje. Unaveně vstanu, budík nechám zvonit a jdu do koupelny. Je totiž blíž než budík. Teprve po hygieně se obleču a jdu si pro tašku, která je u toho budíku, který konečně po čtvrt hodině vypnu. Dojdu do kuchyně, kde si namažu chleba se sýrem a šunkou. Oběd si koupím ve škole. Ještě shrábnu pár papírů, abych měl kam psát Hosekimu ty zápisy. Sice jsem mu to neslíbil, ale on s tím asi počítá. Bez nálady dojdu do školy a sednu si na svoje místo. Nevšímám si ani Tokiho který se mi do aleluja omlouvá. Ze třídy ho nevyžene ani zvonění ale až učitel z jeho třídy, který si pro něho dojde. Náš přijde až deset minut potom. Celý den v hodinách píšu zápisy a o přestávce je přepisuji Hosekimu a ještě zvládám ignorovat Tokiho. Zmoženě dojdu domů a hned jdu zase ven. Podaří se mi koupit nádherného plyšáka a film o pandách k čemuž jsem jako 500 zákazník dostal dva lístky do zoo. Sednu na autobus a dojedu do vedlejšího města, kde to všechno vyklopím sestřenici do náruče. Je štěstím bez sebe. S úsměvem a výmluvami že mám moc práce do školy, odejdu a vyrazím domů. Zalezu k sobě a zasednu za klavír. Vyruší mě až máma kolem sedmé kvůli večeři, na které mi oznámí, že zítra přijde návštěva. Když se dozvím, že je to Hoseki s otcem a Toki s matkou mám jasno, že zítřejší den bude stát za hovno. Když se vrátím do pokoje, lehnu na postel teda hned potom, co se převleču a neplánovaně usnu. Dalšího dne se vzbudím ještě před budíkem a jdu do sprchy. Pak se obleču, vytáhnu přepsané zápisy, hodím je do složky a vezmu si tašku. Budík začne zvonit ve stejnou chvíli, kdy se po něm natahuji. Břinknu do něho silněji, než mám v úmyslu, až tak trošku křupl. Mávnu nad tím rukou. V kuchyni na mě čeká snídaně se vzkazem, ať nezapomenu na tu návštěvu. Zmuchlám ho do té nejmenší kuličky jaká jde a mrsknu to do koše. Kupodivu se i trefím. V klidu se nasnídám a jdu do školy. Složku hodím Hosekimu na lavici a víc si ho nevšímám. Nejsem na něho zvědavý.

"Takovýhle je od té doby co jsi ho políbil."zaslechnu Tokiho. Ani jsem si nevšiml, že přišel. Neuniknou mi naštvané pohledy holek, které ho také zaslechly.

"To s tím budeme muset něco udělat."odpoví mu a já v zádech cítím pohledy obou dvou. Celý den je zvládám ignorovat a dokonce i moje pokušení zamilovaně sledovat Hosekiho nade mnou nezvítězí. Až poslední hodina kdy máme hudebku je problematická. Učitel Hosekiho vyzve, aby nám tuto hodina hrál. Jak omámený ho poslouchám, ale pohled směřuji na zavázanou tkaničku mích bot a přemýšlím, co je na ní tak zajímavé. Ani jsem si neuvědomil, že jsem se nepřezul. Tentokrát zvonění na konec hodiny zároveň uvítám a proklínám. Protože to znamená, že je konec hodiny a Hoseki už přestane hrát a zároveň že je konec školy a Toki i Hoseki přijdou k nám.

"Tak ahoj Shisaii uvidíme se u vás."zamává na mě Hoseki. Vesele ho ignoruji. Když už všichni odejdou a učitel chce zamknout, domluvím se s ním, jestli bych tu nemohl ještě zůstat a zahrát si. Učitel svolí pod podmínkou, že si mě poslechne. S povzdechem zasednu za klavír a začnu hrát jednu z mích skladeb, co jsem složil. Popravdě mě víc baví to skládání než samotné hraní ale i to zbožňuji.

"To jsi složil?"zeptá se učitel, když dohraji. Kývnu.

"Máš talent."pronese uznale. Pak odběhne a vrátí se s klíčem, který mi podá.

"Od učebny. Když budeš chtít, můžeš si sem zajít bez svolení učitele."vysvětlí mi.

"Jeden má i Hoseki."řekne, ještě než za sebou zavře a odejde. Chvilku se jen zmateně koukám z klíče na zavřené dveře, ale pak se vzpamatuji a jdu zamknout. Nechci mít nezvané hosty. Úplně se ponořím do hudby, a proto mi unikne i nově příchozí.

"Hraješ nádherně."vyruší mě no kdo jiný než Hoseki.

"Tak to děkuji."odseknu a hodím pohledem po hodinách. Byl jsem tu tři hodiny. Zvednu se a jdu ke dveřím. Je ovšem zamčeno. Začnu šmátrat v kapsách a hledat klíč. Než v nich ovšem nahmatám něco klíči podobného, stojím zády opřený o dveře a přede mnou se tyčí on.

"Nech mě."pokusím se ho odstrčit ale ani to s ním nehne.

"Řekni mi, to se ti ten polibek tak nelíbil?"zašeptá mi do ucha. Zrudnu až po kořínky vlasů.

"To jsem neřekl."bráním se.

"Tak proč? Proč se mi vyhýbáš?"přitiskne se na mě ještě víc. Nevím jak, ale podaří se mi ho odstrčit. V kapse rychle najdu klíč, ale za chvíli s cinkotem dopadne na zem a já jsem naplácnutý na klavíru.

"Pře…“nestihnu doříct, protože mi to jeho ústa nedovolí. Jeho jazyk hbitě vnikne do mích úst. Když se ode mě odlepí, začnu chytat dech.

"Hoseki to stačí."snažím se mu vymanit ovšem marně. Jeho ústa jsou opět na těch mých.

"Hoseki!"protestuji dál. Přisaje se mi na krk. Tohle není dobrý. Vůbec to není dobrý. Já mu nechci podlehnout. Snaha odporovat se ovšem rozplyne v momentě, kdy jeho ruka zabloudí pod moji košili a dotkne se holé kůže. Slastně vzdychnu, když zavadí o moji bradavku.

"Pořád mám přestat?"zašeptá. Jeho hlas mi v tu chvíli připadá daleko líbezněji než jakákoliv klavírní skladba. Zoufale zavrtím hlavou. Hoseki se spokojeně usměje.

"Tak vidíš."zavrní. Jen zahlédnu plachtící košili a ani nevím, kdy ji ze mě sundal. Potom nespokojeně zamručím.

"Co se děje?"zeptá se vylekaně. Neodpovím mu a jen pohledem hypnotizuji jeho košili a čekám, jestli se vysvleče sama nebo jí budu muset pomoc. Nakonec usoudím, že je pravděpodobně moc líná a sundám ji z něj. Jen se pousměje a ujme se sundávání mích kalhot. Vykročím z nich a nechám se vysadit na klavír. Hoseki jednou rukou zamíří k mému už poněkud probuzenému mužství a tou druhou k mým ústům. Začnu si s jeho prsty pohrávat jazykem. Nikdy jsem nic podobného nedělal tak se řídím instinktem. Hoseki tím zároveň i tlumí moje vzdechy jak mi mne penis. Po chvíli přestane a zamíří si to ke vstupu do mého těla. Vnikne do mě jedním prstem a já se polekaně stáhnu. Je to nezvyk.

"Uvolni se. Nechci ti ublížit a takhle to bude bolet daleko víc."uklidňuje mě. Jemu se to řekne. Snažím se znovu uvolnit a díky péči Hosekiho druhé ruky a teď i jeho jazyka kterým mi začal obkružovat bradavky se mi to podaří. Hoseki s prsem začne hýbat a potom přidá i další. Začne mě roztahovat, abych byl připraven na jeho vpád. Nespokojeně zamručím, když prsty vyndá.

"Neboj. Tohle bude ještě lepší."políbí mě a otočí na břicho. Přitáhne si mě blíž a pomalu, aby mi neublížil, do mě začne pronikat. Snažím se být co nejvíc uvolněný ale i tak se neubráním slzám od bolesti která se tak náhle objevila.

"Ššššš. Už to bude dobrý, už jsem v tobě."chlácholí mě a snaží se moji pozornost odvést jinam něžnými polibky třením mého přirození a drážděním bradavek. Po chvíli začnu opět slastně vzdychat. Hoseki se ve mě pohne a mně to přinese obrovskou vlnu slasti. Když vidí, že je vše v pořádku začne s pravidelnými přírazy, které zintenzivňuje a zrychluje. Nevydržím to a vyvrcholím Hosekimu do ruky. Spokojeně všechno slíže, ale s přírazy nepřestává, dokud se sám nepřehoupne přes hranici a nedosáhne orgasmu. Opatrně ze mě vystoupí. Chvíli jsme oba ticho a jen vydýcháváme prožitý zážitek.

"Měli bychom jít. Měl jsem tě jen najít a ne se tu s tebou zaseknout. Budou nás hledat."ozve se Hoseki.

"A kdo za to asi tak může co? A vůbec to si myslíš, že teď někam dojdu?"zavrčím na něho.

"Nerozčiluj se štěně. Při nejhorším tě odnesu."zazubí se na mě. Nejradši bych po něm něco hodil, jenomže nemám co. Po ruce mám jen klavír a toho je škoda. Zvednu se a jen z těží se držím na nohách.

"Neoblíkej se. Zajdeme do sprchy."zarazí mě ještě dřív, než stačím udělat cokoli jiného. Pak už se nacházím v jeho náruči spolu s našimi věcmi.

"Pusť mě. Chodit ještě umím."

"Tím si nejsem tak jistý."usměje se a moje další protesty utopí ve svých ústech. Procházíme školou, která je úplně prázdná a dojdeme ke sprchám u tělocvičny. Hoseki mě strčí do jednoho sprchového kouta, zaleze za mnou a zavře.

"Počkat jak jsme se dostaly k tělocvičnám? Měli by být zamčené."dojde mi jedna drobnost.

"Ty sis nevšiml? Odemknul jsem."vysvětlí mi a pustí teplou vodu.

"A čím?"zamrkám nechápavě. Abych se přiznal tak jsem mu v té náruči usnul. Měl natažené jenom kalhoty, takže mě hřála jeho hruď ještě k tomu ty ladné houpavé kroky a jeho tlukoucí srdce. Působí to jako ukolébavka.

"Můj otec investoval do stavby téhle školy. Mám klíče odevšad." Vytřeštím na něho oči. Co já se ještě nedozvím.

"A jak je to s Tokim? Opravdu je to tvůj bratr?"zeptám se připravený na všechno.

"Jo je. Naši rodiče se rozvedly když mi byly tři roky Tokimu byly čtyři a soud rozhodl, že já budu s otcem, i když jsem mladší a on s matkou. Tím že jsme domluvili návštěvu u vás doufáme, že se to mezi nimi třeba urovná."

"Měl mi to říct."zabručím a otočím se k Hosekimu zády.

"Měl strach, že by ses s ním bavil jenom kvůli tomu, kdo jsem."

"Jak si to může myslet? Znám ho už deset let."začnu se rozčilovat.

"Promiň."špitne.

"Za co?"nechápu jeho slova.

"Já nevím."zakroutí hlavou. Nevím jak, ale naše společné koupání se zvrtne v další milování. Potom už opravdu nemůžu chodit. Nechám Hosekiho aby mě oblékl, a pak sleduji, jak on zakrývá svoje nádherné tělo tou zbytečnou a otravnou látkou.

"Kde mám klíč?"vzpomenu si na cinkot, když spadl na zem. Hoseki mi ho podá.

"Neboj. Na nic jsem nezapomněl."usměje se. Vůbec netuším jak se mi povede vstát a pomalu se rozejít ale povede se mi to a s pomocí Hosekiho se vydáme domů. Ještě před domem mě zastaví, otočí k sobě čelem a důležitě se na mě zadívá.

"Shisaii mám jednu otázku na kterou nepřijímám jinou odpověď než kladnou. Rozumíš?" Kývnu.

"Budeš se mnou chodit?"zaskočí mě otázkou. Jako smyslů zbavený opět jen kývnu. Pak se vzpamatuji a jdu ke dveřím s klíčem v ruce.

"Když už jsem to slíbil."řeknu škodolibě a zabouchnu mu dveře před nosem, než pochopí, co jsem to řekl. Dojdu do kuchyně, odkud slyším hluk. Všichni tam sedí a povídají si.

"Ahoj."pozdravím a rychle se skočím převléct. Pak se posadím vedle Tokiho.

"Kde je Hoseki?"zeptá se mě máma. Jen pokrčím rameny. Než kdokoliv stačí říct něco jiného rozezní se zvonek. Máma jde otevřít a vrátí se s Hosekim kterému se v očích zračí pomsta. Všichni se na něho nechápavě dívají a já na něho vypláznu jazyk.

"Jen počkej."zasyčí směrem ke mně, když si sedá z druhé strany Tokiho.

"Na co?"zeptám se ho vyzývavě.

"Počkej si. Dneska přespáváme u vás."řekne potichu a pak už konečné vnímá mou mámu, která se ho vyptává na všechno možné i nemožné. Po vydařené večeři se s rodiči domluvím, že jejich rodiče necháme v jedné ložnici s výmluvou, že žádná jiná není k dispozici.

"Dobrou noc."rozloučím se s nimi. Ještě zavolám na mámu s tátou a pak už se vydám ubytovat Tokiho a Hosekiho. Nedělám si naděje, že bych Hosekiho přesvědčil, ať se nepřibližuje k mému pokoji a tak ho tam rovnou pošlu. Tokiho jdu ubytovat o kousek dál, protože mám dojem, že se v noci moc nevyspím tak ať aspoň on má klid.

"Hej Shisaii vždyť je tu spousta volných pokojů."všimne si Toki. Nebezpečně se mi blýskne v očích. Toki se rozesměje.

"Že se ještě divím."zaleze do pokoje a rozloučí se. Dojdu do svého pokoje, odkud se line krásná melodie.

"To je můj klavír. Je hrozně žárlivý."upozorním ho. Ušklíbne se a klavír zavře. Pak už se válíme v posteli a Hoseki začne se svou pomstou. Myslím, že si dokážete představit, jakým stylem ta pomsta probíhá.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

medamira58- Nikss - K awai

28. 12. 2015 18:08

To bylo tak hezoucky ^.^