Zvrácené myšlenky

 "A sakra!"zakleji když už asi po patnácté probíhám kolem stejného obrazu a konečně mi dojde, že jsem se ztratil.

"Jak se kurňa může člověk ztratit ve svém vlastním domě?"zeptám se toho prokletého obrazu.
"Protože tohle je velký hrad. Není divu, že se to ztrácíte. Obvzlášť když jste to vy. Zvládnete se ztratit i ve svém vlastním pokoji."odpoví mi pobavený hlas. Nasupeně se otočím a podívám se do smaragdových očí. Jak já tu jeho zelenou barvu očí miluji. Počkat, o čem to ksakru přemýšlím?
"Nech toho. Zas tak strašný nejsem."bráním se navztekaně.
"Opravdu? Víš vůbec, kde jsi?"nadzvedne obočí můj nejlepší přítel.
"Jasně. Stojím právě tady a teď jdu zpět."vyhrknu a vydám se cestou odkud jsem přišel.
"Dobrá. Já tu na tebe počkám."zamává za mnou.
"Ale já se nevrátím!"křiknu na něj a nabručeně kráčím chodbou. Jdu a jdu a jdu až dojdu k...
"Co tu děláš?"podivím se s pohledem na Morim. Pohodlně se opírá o stěnu a prstem ukáže nad sebe. Vzhlédnu a on je tam zase ten obraz.
"To není možné."valím na něj oči.
"Já říkal, že počkám."usměje se svatouškovsky.
"Neštvi. Dostanu se odtud sám."opět se vydám na cestu, tentokrát jiným směrem. Mori ví moc dobře, že můj orientační smysl se pohybuje kolem bodu mrazu a pořád mi to předhazuje a provokuje mě. Pacholek jeden.
"Tak co? Už tě můžu vyvést?"opět uslyším jeho hlas. Tohle ale už doopravdy není možné. Vždyť tu bloudím už dvě hodiny. Jakto že jsem se stále nedostal ven?
"Ne!"vykřiknu a rozběhnu se. Proběhnu kolem něj ještě tak šestrát, než ho to přestane bavit a popadne mě do náruče.
"Pusť mě."začnu sebou házet, ale jako by si toho ani nevšiml. Rezignovaně mu zabořím hlavu do delšíš, sestříhaných tmavě hnědých vlasů a užívám si jejich jemnost. Při tom mi hlavou probleskne jak jsem ji kdysi hrával s vlasy svého bratra.
"Neboj se. Budeš mít ješté dost příležitostí se ztratit a bloudit. Krom toho tě čeká nevěsta."utěšuje mě. Poslední větu, řekne dost přidušeně. Jenomže já se tou poznámkou naštvu a cuknu sebou. Nečeká to a tak mě pustí a já se rozběhnu dopředu a je mi jedno kam.
"Tomoe doleva!"křikne a já zatočím do dveří, které jsem vždy bez povšimnutí minul. Místo, abych prošel dveřmi narazím do zdi.
"Já řekl doleva, ne do prava."řekne s tím největším sebeovládáním, aby se nerozesmál.
"Já za to nemůžu. Je tu moc velká tma."urazím se.
"Ano, to je logické."kývne, chytne mě za ruku a vytáhne mě na nohy. Okamžitě mu ruku vytrhnu. Bůh ví proč se mi vždycky tak divoce rozbuší srdce a roztočí hlava když ho jen vidím, když slyším jeho hlas nebo se ponořím do těch snaragdových hlubin jeho očí. A sotva se mě dotkne začne bít na poplach a ještě k tomu se neovladatelně roztřesu a zrudnu.
"Děkuji."zamumlám a jdu již na správnou stranu. Po chvíli se opět ocitnu na zemi.
"Tomoe klika. Ty dveře ti sami neuhnou."upozorní mě se zvláštností v hlase. Snad si nevšiml? Ale to ne. Ne. Nikdy mě nebral víc než jako kamaráda. Dokonce i fakt, že jsem korunní princ naprosto ignoruje. Zvednu se a konečně bez úhony vejdu dovnitř. Konečně se objevím na pořádně osvětlené chodbě kterou poznávám.
"Tady už trefíš?"zeptá se mě.
"Jo. Děkuji."znovu mu poděkuji. Neodpoví a jde pryč. S úzkostí sleduji jeho záda a povlávající vlasy jak mizí za rohem.
"Princi tak tady jste. Už jsme měli strach. Pojďte, musíme vás ustrojit."pokloní se přede mnou asi sedm služebných. Odevzdaně se nechám odvést do svého pokoje, kde už je přichystaný svatební oblek. Vyčítavě se na něj podívám.
"Zajdu se okoupat. Prosím nechejte mě tam osamotě."řeknu přes rameno a zavřu se v koupelně. Vklouznu do již připravené horké koupele a zajedu pod vodu až po bradu. Asi po hodině jsem schopný vylézt s relativně čistou hlavou, i když myšlenkám na Moriho pohled se prostě neubráním. Poslušně si stoupnu a nechám na sebe navěsit tu nádheru. Neustále se ošívám při myšlence na moji svadbu.
"Princi prosím vás stůjte klidně."napomíná mě už po několikáté služebná, která na mě upravuje odporně zdobený oblek. Povzdechnu si.
"Tomoe netvař se jako kdybys šel na svůj vlastní pohřeb."zaslechnu přísný hlas otce. Kdy ten přišel?
"Omlouvám se otče. Nevšiml jsem si, že jsi zde."pokloním se. Sjede mě pohledem než se mírně pousměje.
"Budeš dobrým králem."kývne.
"Neměl jsem jím být já."špitnu, ovšem ne dostatečně potichu.
"Mlč!"okřikne mě až se zachvěji.
"Otče slíbil jsi mi, že v den mé korunovace mi to povíš."
"Co?"zamračí se. Rozhodně ví o co jde.
"Proč jsi vyhnal bratra? To on se měl stát králem."připomenu mu. Otec sebou mírně cukne a zahledí se mi zpříma do očí. Jsem si naprosto jistý, že se v jeho očích mihl smutek.
"Nechoval se vhodně. Kromě toho se zřekl práva na trůn a tebe moc rozmazloval."
"Rohmazloval? Je to můj bratr. Nelži mi otče. K tomu jsi musel mít jiný důvod."rozčílím se. Otec mě zchladí pohledem a odkráčí ke dveřím.
"Máš pravdu. Měl jsem jiný důvod."odsekne a zavře za sebou.
"Kso!"zavrčím a třísknu do stolu předemnou. Služky kolem mě jenom stojí a koukají.
"Jděte. Už to zvládnu."odbudu je a počkám než odejdou. Pak nabroušeně padnu na postel. Ozve se tiché zaklepání a dovnitř vejde moje bývalá chůva. Starala se o mě od mích 6-ti let. Tehdy otec vyhnal bratra a matka zemřela. Byla nemocná a žal z bratrova odchodu ji moc neprospěl.
"Chci být sám."zamručím do polštáře.
"Budete mít pomačkané oblečení."upozorní mě jako by naprosto neslyšela co jsem před chvílí řekl. Jenomže to ona dělala pokaždé.
"Řekl jsem, že..."
"...chcete být sám. Ano já vím. Myslels jsem, ale že chcete vědět jak to bylo s vaším bratrem, princem Mirem."posadí se vedle mě. Vzhlédnu k ní.
"Ty snad víš co se stalo?" S mírným úsměvem kývne a bez toho abych ji popobízel začne vykládat.
"Sám víte moc dobře, že pro všechny z rodu Zairon jsou typycké modré oči, světlé vlasy a ještě mizerný orientační smysl. Jenomže Miro byl jiný. Při narození měl světlé vlasy, ale postupem let mu hodně ztmavly. Oči neměl modré, ale tmavě zelené. Orientační smysl měl geniální. Váš otec ho kvůli jeho vzhledu odsuzoval, a Miro se zřekl práva na trůn. Díky tomu ho král akceptoval. Ovšem jen do té doby než zjistil, že se Miro zamiloval do jiného chlapce. Já jsem byla dlouhou dobu jediná kdo o tom věděl. Miro se mi tenkrát sám svěřil. Tohle již král nevydržel a dal mu na výběr. Buď řekne kdo to je a nebo ho vyžene. Miro věděl, že kdyby řekl koho nadevše miluje váš otec ho dá popravit a to nemohl dopustit. Proto se rozhodl mlčet a byl vypovězen z království."dokončí.
"Bratr byl zamilovaný do kluka?"vyvalím oči. Ne snad, že by mě překvapilo tohle, když sám jednoho miluji, ale naprosto nechápu proč ho vypověděl kvůli něčemu takovému. Chůva kývne a chystá se k odchodu.
"Jaký byl?"zeptám se.
"Pamatuji si pouze jeho nádherné zelené oči, když mě uspával. Jindy jsem ho nevídal."zarazím ji. S úsměvem se otočí.
"Miro byl úžasný, hodný a laskavý. Všichni ho milovali. Byl by z něj dokonalý král. A ještě si pamatuji, že jste si hrozně rád hrával s jeho dlouhými vlasy. Bohužel jednoho dne to spatřil pan král a ve vzteku vzal nůž a vlasy mu uřízl. Tenkrát když na vás dopadly začal jste brečet a váš bratr vás začal utěšovat jako by se nic nestalo. Měl silnou osobnost a před vaším otcem nedával najevo city."a odejde. Zkoprněle zůstanu sedět neschopen něčeho jiného než přemýšlení o mém bratrovi. Ozve se tiché zaklepání a hlas který tak miluji.
"Můžu?"zeptá se Mori.
"Jo."odpovím a začnu otírat slzy. Mori si stejně všimne.
"No tak Tomo to bude dobré."posadí se vedle mě a obejme mě. Nebráním se tomu.
"Já se teď nemůžu oženit. Nemůžu si vzít někoho koho nemiluji. Miro se vzdal své lásky aby jí zachránil život, ale já se nevzdám. Mori utečeš se mnou?"podívám se na něj se slzami. Mírně zmateně se na mě podívá, ale poté se usměje a dlouze mě políbí.
"Všechno bude v pořádku neboj."řekne a odejde. Na moje volání nereaguje a rozběhnout se za ním nemůžu, protože mám nohy z rosolu. Opět nechám slzy aby mi stékaly po tvářích.
"Nechci tě ztratit."špitnu tak potichu, že to sám skoro nezaslechnu. Nevšimnu si že dovnitř opět vešla chůva a s úsměvem se na mě dívá.
"Princi je čas."promluví a tak mě vzpamatuje. Otřu slzy a rázně vstanu, přesvědčen o tom, že se Moriho nevzdám. Usměji se na chůvu a ona na mě. Vyjdu z pokoje a zamířím do korunovační komnaty. Vejdu a pohledy všech se okamžitě stočí na mě. Nechybí mezi nimi ani ten smaragdový. Dojdu až před otce a pokleknu.
'Co mám dělat?'šrotuje mi v hlavě. Pak mě to napadne.
"Otče odmítám se stát králem."řeknu odhodlaně. Sálem to zahučí.
"Proč?"zeptá se přísné a všichni utichnou.
"Nemůžu si vzít princeznu, protože ji nemiluji. Miluji někoho jiného a králem se stanu poze v případě, že on bude stát po mém boku jako můj manžel."vzhlédnu k němu. V očích mu víří vztek, když mu dojde co jsem to řekl.
"Jsi stejný jako tvůj bratr. Kdo je ten opovážlivec?!"zahřmí. Nadechnu se k odpovědi, ale zarazí mě Moriho hlas.
"Já otče!"odpoví a jeho hlas se rozlehne po celém sále. Všichni se na něj překvapeně podívají včetně mě. Přímo nevěřícně na něho zírám a dojde mi, že je to doopravdy můj bratr.
"Miro!"zavrčí otec. Bratr dojde až ke mě a obejme mě. Celý se třesu, ale právě teď to začíná být vztekem. Celou tu dobu mi neřekl ani fň.
"Rozmysli si to. Buď mě přijmeš zpět nebo se rozluč se svým druhým a posledním dědicem."oznámí mu Miro s převahou a odvede mě ze sálu do mého pokoje.
"Vracím se. Stanu se králem, vezmu si princeznu a kašlu na tebe."začnu zuřit a vrhnu se ke dveřím. Bohužel se o ně rozplácnu a podívám se na Miroa. Vesele mává klíčem, který schová do kapsy.
"Snad se na mě nezlobíš?"povytáhne obočí. Ve mě jakoby něco prasklo a vezmu do ruky mísu s ovocem.
"Ale vůbec ne."usměji se s hlavou na stranu a mrsknu po něm jablkem. Uhne jen tak tak.
"Ty..." pomeranč "jsi" broskev "nehorázný" hrozny "magor!" mango.
"Proč jsi mi nic neřekl?!"letí skleněná mísa se zbytky ovoce.
"Nemohl jsem."pokrčí rameny a položí mísu kterou chytí na stůl.
"Nemohl?"hodím vázou která vyletí oknem ven a zaslechnu překvapený výkřik.
"Já ti dám takový nemohl!"zavrčím a začnu házet vším co mi padne pod ruku. Miro se po chvíli rozběhne ke mě a obejme mě čímž mi znemožní po něm cokoliv házet, tak mu alespoň buším do zad a začnu brečet.
"Promiň."usměje se a políbí. Potom se ocitnu pod ním na postely a oba vesele ignorujeme otce bušícího na dveře, který vyhrožuje že vyrazí dveře a dožaduje se odpovědi proč na princeznu s jejím doprovodem málem spadla váza. Nakonec rezignuje a odejde. Miro se na mě svatouškovsky usměje a už se věnuje pouze mě. Teď si to uvědomuji. Miluji je oba. Jak brášku jako Moriho tak brášku jako Miroa.