Zvrácené myšlenky

 "Nechej mě."zaslechnu hlas nějakého kluka a smích Hiroshiho Keiga, nejhoršího kluka na škole. Všichni se ho bojí, snad s pár vyjímkama včetně mě.

"Ne. Přece si nenechám utéct tak lákavou oběť."zavrněl. Nechci vědět co by se dělo dál, a proto prudce otevřu dveře od záchodu. Už předtím jsem si všiml, že se o ně někdo opřel. Keigo odletí o kus dál a ten druhý kluk se roztřeseně svezl po zdi. Jemu jsem nic neudělal, jen se lekl.

"Nech ho Keigo. Ten není pro tebe."zavrčím směrem kam letěl.

"A ty pro mě jsi?"zvedne se ze země a následuje mě k umyvadlu.

"To víš, že ne. Byla by mě škoda pro někoho jako jsi ty."usměji se na něho. Keigo se na mě s úšklebkem podívá chytne mi ruce a přitiskne ke zdi. Než ho stačím odstrčit tak mě políbí a po chvíli polibek prohloubí. Nejsem schopen normálně vnímat a než se vzpamatuji je pryč. K čertu s ním. Jestli to takhle bude pokračovat...

"Hej jsi v pohodě?"zeptám se toho kluka. Kývne hlavou.

"Mě se nemusíš bát."usměji se a pomůžu mu na nohy.

"Děkuji."špitne.

"Ty jsi tu nový?" Opět jen kývne.

"Byl jsi už u ředitele?"položím mu další otázku. Zavrtí hlavou.

"Když jsem ji hledal tak mě popadl ten kluk."

"Aha. Tak pojď zavedu tě tam." Když dojdeme na místo zaklepu a strčím ho dovnitř. Ředitel k nám vzhlédne a povytáhne obočí.

"Omlouvám se jsem Okarukami Toshi. Přestupující student."představí se.

"A to jste přišel až teď? Zvonilo před pěti minutami."zavrčí podrážděně. Vždycky říká že přesnost je výsada králů.

"Nezlobte se na něho. Shodou náhod se potkal s Keigem."začnu ho hájit.

"A co ty tu děláš? Před pěti minutami zvonilo?"zopakuje.

"Pomáhal jsem mu."ukážu na Toshiho.

"Proč?"podiví se ředitel. Zhluboka se nadechnu. S ním je to těžké. Je hodný a milí, ale praštěný.

"Protože si ho vyhlídl Keigo."řeknu znovu.

"Tak to měl štěstí že tě potkal a ty máš štěstí že je s tebou ve třídě odvedeš ho tam a nebudeš mít problém kvůli tomu že jsi přišel pozdě." Potom začne Toshimu vysvětlovat pravidla a proto odejdu na chodbu. Nemám potřebu je poslouchat. Toshi vyjde asi po půl hodině úplně vyjukaný. Musím se potichu smát.

"Jak se jmenuješ?"zeptá se mě když zamíříme do třídy.

"Promiň. Jsem Tokiami Ren. Říkej mi Rene."představím se a zastavím před naší třídou kde je bohužel i Keigo. Otevřu a vejdu i s Toshim dovnitř.

"Dobrý den. Přivedl jsem nového studenta."ohlásím učitelce a všimnu si jak Keigovi nebezpečně blýsklo v očích.

"Dobrá, dobrá. Tak se posaď a ty se nám představ."mávne rukou. Naprosto nenávidí když ji někdo vyruší ale teď s tím mnoho nenadělá. Já i Toshi jsme měli dobrý důvod proč jsme přišli pozdě.

"Tě-těší mě. Jmenuji se Okarukami Toshi. Moc rád vás poznávám."dostane ze sebe a poslední větu ze sebe přímo vypálí. Podívá se na mě oříškově hnědýma očima a já mu s úsměvem ukážu zvednutý palec. Ušklíbne se a už nevypadá tak vyděšeně jako ze začátku.

"Tak se posaď tam za Keigem."ukáže prstem. Toshi ztuhne. Už chci něco říct, ale předběhne mě.

"To myslím nebude nutné. Posadím se za Renem, tam je to poněkud bezpečnější." Učitelka nad tím jen mávla rukou jakoby naznačovala 'Sedni si kam chceš, hlavně ať můžu pokračovat'. Toshi proto vyrazil směrem ke mě. Sundal jsem ze židle tašku a pustil ho k oknu aby byl o přestávce aspoň ve větším bezpečí. Z jedné strany jsem já, ze předu i ze zadu lavice a z druhé strany okno.

"Rene mohl bych si půjčit sešity abych se podíval jestli nejsem pozadu?"zeptá se mě. Vyndám všechny sešity které mám sebou a podám mu je. Začne jimi listovat. Bohužel jsem si nevšiml že jsem mu dal i svůj blok kam maluji co mě zrovna napadne.

"Páni umíš nádherně malovat. Kdo je to?"vyruší mě z mé oblíbené činnosti nečinného civění na popsanou tabuli.

"Hm?"otočím se k němu. Ukazuje na spící tvář Keiga. Nevím proč ale jednou jsem ho pozoroval jak spí v hodině a ta tvář mi utkvěla v paměti. Toshimu po chvíli blýskne v očích pochopením, když cestuje pohledem z kresby na Keiga a zpět. Nervózně polknu a vezmu mu blok.

"Takže tobě se Keigo líbí? Proto ses ani nebránil, když tě políbil?"nahne se ke mě se šibalským úsměvem.

"Cože? Ani náhodou!"vyletí ze mě poněkud nahlas a ještě k tomu prudce stoupnu. Rozhlédnu se po třídě a pohledem zůstanu viset na Keigovi, který se stejně jako ostatní směje. Nevím proč, ale zrudnu, rychle se posadím a schovám za učebnici.

"Tak to není."špitnu. Z Toshiho výrazu ovšem poznám, že vše pochopil. Povzdechnu si a znovu se zahledím na Keiga. Proč zrovna on.

"Tak jak to teda je?"zeptá se Toshi při obědové přestávce, kdy jsme se vytratili na střechu. Chvíli se ošívám, ale na konec si povzdechnu a začnu vykládat.

"Začalo to za začátku druhého pololetí minulého roku. Tenkrát si mě Keigo vyhlídnul stejně jako dneska tebe. Zatáhl mě na záchody. Naštěstí jsem se ubránil, taky od pěti chodím do karate, ale od toho dne jsem se změnil. Jakýkoliv kontakt s Keigem, ať jsem o něj zavadil pohledem nebo jsme do sebe narazili a nebo se opět o něco pokoušel, ve mě vyvolával podivný hřejivý pocit. Většinou se mu nepodvolím, ale někdy, jako třeba dnes, mu prostě neodolám. Není to fér. Vůbec to není fér, zvlášť když to každý den zkouší na někoho jinýho."postěžuji si. Nevím proč se Toshi začne smát. Nafouknu se a raději se věnuji obědu.

"Ty jsi ztracený případ."oznámí mi jakmile se uklidní, což je asi po deseti minutách odhadem, fakt jsem to nepočítal.

"Když myslíš."odtuším nakvašeně. Toshi si mě začne pečlivě prohlížet a pak si povzdechne.

"Ty to s ním myslíš vážně, co?" Jen poraženecky kývnu.

"Aaaa. No nedá se nic dělat. Hold té vaší lásce budu muset dopomoc."řekne čímž mě zaskočí a já se začnu dusit. Toshi mi dá ránu do zad a protočí oči.

"Naší lásce? Co tím jako myslíš?"

"Jsi snad slepej? Keigo to podle mě dělá schválně. To že se snaží sbalit každýho na potkání. Chce aby sis ho všímal a žárlil. Moc dobře jsem viděl jak se tvářil, když se mě pokoušel znásilnit a pak když tě políbil bylo v tom tolik něhy, lásky a zároveň bolesti."řekne až mě přeběhne mráz po zádech.

"Nechceš náhodou psát romány?"zeptám se ho abych nějak přerušil jeho básnění o tom jak se Keigo tvářil. Za to si vysloužím pěstí do ramene.

"Nech toho. Člověk se ti snaží pomoc a ty si z toho děláš legraci. Tohle je vážná věc. Jsi zamilovaný až po uši to já poznám."řekne a konečně se pustí do svého oběda. Bohužel mu musím dát za pravdu.

"Jasně. Tak jez nebo o to přijdeš."seberu mu jednu vaječnou omeletu a sním. Zamračí se a pustí se do jídla. Se zvoněním se zvedneme a běžíme do třídy. Naneštěstí na schodech zakopnu a řítím se dolů.

"Rene!"křikne Toshi, ale zachytit mě nestihne. Stejně spadnu do měkké a hřejivé náruče, a takovouhle znám jenom jednu.

"Děkuji."pronesu co možná nejklidněji a zatímco se Toshi směje vyrazím od Keiga co nejdál. Do třídy dojdou společně a vypadají jako nejlepší kamarádi, což nepřekvapí jenom mě, ale i zbytkem třídy. Zamračím se na Toshiho, když si nejde sednou za mnou, ale na Keigovo místo a on jde ke mě.

"Co tu chceš?"zavrčím na něj nepřátelsky. Nic si s toho nedělá a jako by se nechumelilo si sedne.

"Na něco jsem se tě ptal."

Keigo se na mě podívá a chvíli mě přeměřuje pohledem.

"Není to snad jasné?"zeptá se s obočím nahoru a políbí mě. Dneska mám nějakou podléhací náladu, protože mi chvíli trvá, než mi dojde, že mi v puse šmejdí jazyk člověka, kterého miluji a nenávidím zároveň a snažím se mu vyhýbat. Když se mi ho povede odstrčit s tím, že mu jednu vrazím pěstí, uteču na záchody co nejdál od třídy. Zamknu se na jednom záchodku a celý se třesu, neubráním se ani slzám, které se mi zrádně kutálí po tvářích.

Když Ren uteče do třídy probodneme se s Keigem pohledy a ve mě začíná hlodat pokušení ať všechno Keigovi řeknu, což nakonec taky udělám. Tváří se jako překvapená veverka, která se zakousla do shnilého ořechu a nechápe jak se to mohlo stát. Musím se mu smát. Chtěl jsem to brát vážně, ale copak to jde? Nakonec si povzdechne.

"Kdybych to jen věděl tak..."

"Tak nic. Teď to víš tak nepřemýšlej nad tím co by se bývávalo mohlo stát."přeruším ho a vykročím ke třídě.

"A ty na mě nejsi naštvaný? No víš protože jsem se tě pokusil..."začne zkroušeně.

"Ani ne. Když vím z jakého důvodu jsi to dělal."povzbudivě na něj mrknu a oba vejdeme do třídy. Upře se na nás hned několik nechápavých pohledů. Ještě víc třídu i učitele překvapí, když se po sobě pobaveně podíváme a já si sednu na místo Keiga a on k Renovi, který okamžitě vyletí jako čertík z krabičky. Keigo ho políbí, ale za to si vyslouží ránu pěstí a Ren opět uteče. Protočím oči, popadnu to jelito a táhnu ho před třídu.

"To asi nebylo moc chytrý, že?"zahledí se na mě zoufale. Aspoň že mu to došlo.

"Ne to nebylo."potvrdím. Začneme prohledávat školu, než Rena najdeme na záchodech na opačné straně školy a o dvě patra výš.

"Rene."zaklepu na jediný zamčený záchod odkud se linou vzlyky. Neodpoví mi.

"Rene no tak. Co je?"zkouším to dál. To už prudce otevře dveře a upře na mě oči plné slz.

"Co je? Proč jsi to kurňa udělal? Všechno jsi mu řekl a on si ze mě teď bude tak leda dělat sranda a i kdyby ne mělo mu to dojít samotnému."vyhrkne na mě a až potom si všimne Keige, který stojí kousek vedle. Ztuhne a jakmile se vzpamatuje se dá na úprk. Oba se pustíme za ním. Keigo ho chytne a zatáhne do jedné z prázdných učeben. Opřu se vedle dveří a čekám. Moc dlouho ovšem ne. Tak po pěti minutách se dveře rozletí a v nich stojí Ren. Hodí po mě naštvaným pohledem a rázným krokem odkráčí.

"Oznámil mi, že mi nevěří ani písmenko."oznámí mi Keigo po mém tázavém pohledu. Povzdechnu si a spolu se vrátíme do třídy. Sotva vejdeme zazvoní a houf děcek se vyhrne ze třídy. Už končíme tak se asi není čemu divit. Ren jde pomalu mezi posledními a ignoruje nás jako široké lány. Mlčky jdeme za ním, ale u skříněk se nám vytratí, než se chodba vyprázdní. To ho uvidím ve vstupní hale.

"Rene počkej!"křikne Keigo a rozběhne se za ním. Vezmu svoje i jeho věci a jdu za nimi. Ren u školní brány kohosi smete jak se dívá kde jsme a oba slítnou na zem. Překvapeně sleduji, že ten někdo koho srazil je Raiyu, můj přítel. Skočím mu do náruče čímž ho srazím ještě jednou a rozesměji se.

"Toshi, ty jsi ničema."zahudruje ale políbí mě a pomůže na nohy.

"Tohle je Raiyu. Můj přítel."představím ho Keigovi a Renovi, kterého Keigo ze zadu objímá. Ren se neustále vrtí, ale nevypadá, že by plánoval útěk.

"Těší mě."usměje se Rai a napřáhne k nim ruku. Ren mu ji s úsměvem stiskne.

"Ren."představí se, ale Keigo mu ruku nepodá, protože by musel pustit Rena, který by okamžitě utekl. Jakmile se Ren zklidní už doufám, že bude klid a ti dva se dají dohromady, ale chyba. Ren se vrtil jen z jednoho jediného důvodu a to toho, aby se dostal do té správné polohy, kde Keigovi podkopne nohy a přehodil ho přes hlavu. Ten dopadne na zem a chytá dech, který při tom nárazu ztratil.

"Nešahej na mě."zasyčí Ren a jde opět pryč. Raiyu se za ním nechápavě dívá a potom na mě.

"Vysvětlím ti to doma. Už je všechno zařízené?"zeptám se a když kývne otočím se na Keiga.

"V pohodě?"

"Dá se to říct i tak."povzdechne si. Nechtěl bych být v jeho kůži.

"Půjdeš k nám? Můžeš i přespat."nabídnu mu, ale jen zavrtí hlavou a jde domů. Zajímalo by mě co se mu honí hlavou. Raiyu mi vezme tašku mě kolem ramen a vede k našemu novému domečku. Doufám že tady budeme šťastní. Nakonec všechno řeknu Raiovi už po cestě.

"Nepřipomíná ti to někoho?"zeptá se mě u dveří. Ztuhnu, tohle snad nemyslí vážně.

"Ren není jako ON!!! Rozumíš!? Ren by se nikdy nepokusil spáchat sebevraždu jenom kvůli svým citům!"zavrčím a prásknu mu vchodovými dveřmi před nosem. Znovu si otevře ale to už mířím chodbou do svého pokoje. Raiyu mě však dožene a pohodí na postel.

"Tak se nečerti. Nechtěl jsem říct nic co by tě naštvalo jen mi to tak připadalo."řekne a políbí mě.

"Možná na tom něco pravdy je."povzdechnu si a pak se už nechám vtáhnout do milování.

"Co si o sobě jako myslí? Objímat mě, říkat že se mu líbím, a že by se mnou chtěl chodit.Nevěřím mu ani slovo. Choval se jako idiot co neví kde je sever a kde jih. K čertu s ním ať mi dá pokoj."vrčím po cestě, ale moje sebevědomí, že ho nenávidím a nic s ním nechci mít pomalu klopýtá kamsi do tmavého kouta.

"Já ho asi fakt miluji."povzdechnu si a zastavím uprostřed ulice.

"Proč se mě, ale proboha normálně nezeptá jestli s ním budu chodit a balí každého na potkání!?"vykřiknu a zahnu k domu. Ani jsem si nevšiml, že už jsem tady, až teď. Ještě tam nikdo není, takže se zašiji v pokoji a svalím na postel. Zavřu oči a myšlenkami zabloudím ke Keigovi. Jak tohle dopadne...

Dalšího dne se snažím vymluvit ze škole, ale bohužel mi to nevyjde, proto se šouravým krokem doploužím ke škole ve třídě zapadnu na svoje místo. Keiga naprosto ignoruji stejně jako Toshiho. Nemám na ně náladu. Teprve když mi Keigo podstrčí nějakej papír, začnu ho vnímat. V další vteřině se začnu smát, protože na papíru je něco jako slunce, ale má to podivná malá chapadélka a velké oči.

'Co to sakra je?'napíšu mi pod to.

'No chobotnice.'dostane se mi odpovědi.

'Chobotnice? Vždyť to vypadá jako zakrslý slunko.' Po tom se jen uraženě zamračí a začne zvonit. To jako by ve mě něco přeskočilo a co nejrychleji se i se svým obědem pakuji pryč. Někdo mě zatáhne do vedlejší třídy. Zjistím, že je to Toshi a dost naštvanej.

"Můžeš mi říct co to blbneš? Keigo tě doopravdy miluje včera odešel domů jako hromádka neštěstí a dneska, když vypadáš šťastně v jeho přítomnosti se najednou sekneš. Něco ti povím. Když jsem potkal Raiye do nekonečna na něj dorážel nějaký kluk a nakonec se pokusil spáchat sebevraždu. Nečekej tak dlouho až o tebe Keigo ztratí zájem."zavrčí na mě, ale potom se zklidní a nešťastně se na mě podívá.

"Chci abys byl šťastný, ale stejně tak i Keigo, tak proč se oba trápíte sami."

"Copak mu můžu věřit?"hlesnu a jdu pryč. Před třídou stojí Keigo a zahledí se na mě s prosbou v očích.

"Alespoň mi skus věřit."řekne potichu. Nic mu na to neodpovím a zajdu do naší třídy. Sednu si a položím hlavu na stůl. Nevím co mám dělat. Chtěl bych mu věřit, ale bojím se co se stane když mu uvěřím. Přemýšlím nad tím zbytek vyučování. Když hodím věci do skříňky dojdu až k bráně, kde stojí Raiy.

"Ahoj Rene."usměje se a zahledí někam za mě. Otočím se a zjistím, že je to Toshi s Keigem, kterého táhne k nám. Potom ho nechá stát kousek opodál a skočí Raiyovi do náruče. Taky bych chtěl, aby mě Keigo objímal a líbal do vlasů, hýčkal mě a opečovával... Otočím se k němu a zhluboka se nadechnu.

"Keigo víš... já... no totiž..."nemůže ze mě vypadnou kloudná věta. Nakonec se na to vykašlu a prostě ho políbím. Potom se k němu otočím zády, celý rudý a čekám jestli to pochopil. Zřejmě ano, protože mě zezadu obejmul.

"Děkuji a omlouvám se."zašeptá mi do ucha. Zavrtím hlavou a otočím se k němu.

"To já se omlouvám."špitnu a zavrtám se mu do náruče. Všichni se na nás dost vyjeveně dívají, protože Keigo nikdy o nikoho doopravdy nestál a s nikým nechodil, ale to je mi jedno. Teď je už jenom můj a já ho nikomu nedám.