Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nechtěná svatba 1.část

10. 9. 2013

 Matná světla tvořila mírné šero, které se rozléhalo místností. Pomalu jsem přešel k jedné barové židli a dosedl na ni.

Ostatní už chlastali ostošest a myslím, že mě ani nezaregistrovali.

Objednal jsem si prvního panáka a na ex jsem ho do sebe kopnul.

To, že jsem to neměl dělat, jsem zjistil záhy poté co se mi zatočila hlava.

Začnu si nadávat do největších debilů.

Nikdy jsem neuměl pít a myslím, že tentokrát to nebude jinak.

Po druhé vodce už skoro nevnímám a jsem rád za oporu, kterou mi nabízí židle, protože bych asi seděl na zemi.

Abych vypadal jako tvrdý chlap, objednám si ještě třetí rundu a snažím se zaostřit pohled na sklenici před sebou.

Moc to nejde, vidím jen rozmazaný flek, který se pohybuje dopředu a dozadu.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se mě nějaký hlas.

Otočím se za ním a pokusím se zaostřit na osobu, která vypadá jako zvětšenina toho fleku na stole.

Zaostřím na fialový pohled….

 

 

„Vstáveeeej!“ řve mi budík u hlavy.

Pokusím se ho poslepu nahmatat a nakonec chytnu. Pevně ho sevřu v dlani a silně jím mrštím proti zdi.

Slyším, jak se kovové součástky roztříštili a začnu litovat dalších peněz za nový budík.

Znovu upadnu do spánku, ze kterého mě rychle vytrhne vyzvánění na mobilu.

To už je poslední varování, abych vstal, jinak nebudu stíhat.

Zašmátrám tentokrát po telefonu a stisknu červené tlačítko na vypnutí otravného vyřvávání.

Padnu na postel a s myšlenkou na další nudný den se začnu hrabat ven z peřin.

Pomalu, aby mi žádné vnitřnosti neudělali kotrmelec, se zvednu na nohy a zkusím na zkoušku krok.

Jde to, tak udělám další a další až se pomalu dostanu až do koupelny.

Minu odraz v zrcadle bez povšimnutí a bez okolků vlezu do sprchy ještě s oblečením.

Pustím na sebe sprchu a pomalu nechám studené kapky stékat po zádech.

Konečně příjemné probuzení.

Shodím ze sebe pyžamové kalhoty a zředím vodu na vlažnou.

Nechci být nemocný.

Umyji si vlasy, aby se neřeklo a konečně probrán se hrnu k ručníkům.

Jeden si dám kolem pasu a druhým si vydrhnu vlasy, ten si dám kolem ramen.

Nakonec si ještě vyčistím zuby a kriticky se na sebe zamračím v zrcadle.

Odraz mírně nakrčí obočí a pokusí se, stejně jako já, o úsměv.

Krátké blonďaté vlasy mám rozčepýřené po celé hlavě a z každého pramene mírně odkapávají kapky vody. Oči průzračně zelené na mě ospale mžourají, jako bych byl nějaký idiot, který je přišel vzbudit. No jo, moje tělo se ještě nevzpamatovalo.

Falešný úsměv, který jako jediný jsem dokázal vytvořil, poklesl.

Ze včerejší noci si skoro nic nepamatuji.

Byl jsem pít s kamarády v baru, kam chodíme pokaždé.

Takový malý podnik na rohu ulice.

 Poslední co si vybavuji, bylo něco fialového.

Prohrábnu si levou rukou vlasy a zpozorním. Něco mi na mé ruce nesedí. Chvíli uvažuji co to je, než mě to trkne.

Na mém prsteníčku se tkví stříbrný prstýnek.Promnu si oči a znovu zaostřím na prsty.

„Ne, ne, ne…“ můj hlas se ztrácel do ticha.

Otáčím s rukou a snažím se namluvit si, že je to jenom sen. Vyběhnu z koupelny začnu se horlivě oblékat. Musím se někoho zeptat, co se včera dělo.

Nasadím si trenky a kalhoty, ale než je stihnu zapnout, obejmou mě dvě velké silné ruce.

„Kampak jdeš miláčku.“ Zašeptá mi ten dotyčný do ucha a políbí mě na šíji.

Strnu v pohybu. Podívám se do oblasti pasu a všimnu si, že na levé ruce útočníka se tkví stejný stříbrný prstýnek jako mám já.

„Hej!“ prudce se otočím v domnění, že mě pustí. Nestalo se však a já jsem se mu zadíval na polovinu krku.

Musel jsem hodně zaklonit hlavu, abych mu vůbec viděl do obličeje, ale to že jsem to neměl dělat, jsem zjistil v okamžiku, kdy se mi dravě přisál na ústa.

Svým jazykem mi prozkoumával každičký koutek a přestože jsem se snažil vehementně bránit, jeho ruce mi nedovolovali pohnout se.

Už mi pomalu docházel kyslík. Začal jsem do něj bušit pěstmi, ale zdálo se, že to ani nevnímá natož, aby to cítil.

Odtrhl se ode mě ve chvíli kdy už jsem začal vidět černě.

„Mmmmm, chutnáš sladce.“ Oblízne si rty a mlaskne.

„Kdo jsi?!“ vyletím na něj, jako splašený a pokouším se znovu dostat z jeho sevření.

„Ty si mě nepamatuješ?“ zamrká na mě fialovýma očima a já se v nich pomalu, ale jistě začínám ztrácet.

Jeho opojný pohled mi bránil se pohnout. Ne, já se ani nechtěl pohnout ze strachu, že bych se už do těch očí nemohl dívat.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě, když jsem mu do očí nepřetržitě zíral přes deset minut.

„J-jo jsem.“ Zamrkal a vzpamatoval jsem se.

Odtáhl se ode mě, aby se na mě mohl lépe podívat jestli jsem opravdu v pořádku a já si ho tak mohl lépe prohlédnout.

Vlasy, černé jako uhel, mu splývaly podél těla a jeho nádherný úsměv se mi ukazoval v celé své kráse.

Pomalu jsem bloudil pohledem až k jeho hrudi. Vypracovaná a samý sval, přesto nijak přehnaně.

Zvedl jsem ruku a polštářky na prstech jsem se lehce dotkl jeho kůže. Až tak mě to fascinovalo. Přejížděl jsem po vypracovaném těle, sjížděl jsem nahoru a dolů a nezalamoval se s nějakými zbytečnostmi, jako jsou bradavky. Jednoduše jsem přes mě přejel, uchvácen tak kouzelným tělem.

Nevnímal jsem nic, kromě jeho horké hebké pokožky, která se pod mým dotekem svíjela jako had.

Nevnímal jsem jeho vzdechy ani přerušované volání mého jména.

Probudilo mě až nesouhlasné zamručení když jsem odtáhl ruce.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(šárka, 15. 10. 2013 18:26)

těším se na pokračování : ) uvidíme jak to s nimi bude