Zvrácené myšlenky

 Jít do dvacet metrů vzdáleného menšího obchodu. Člověk by řekl, že se nic nemůže stát, zvlášť když vás máma kontroluje z okna, jestli jste zalezl do té správné budovy. No jo jenomže to byste tam nesměli jít pět minut před zavíračkou a ještě se snažit přinutit mozek aby si vzpomněl na ten metr dlouhý seznam, co si zapomněl doma. Nechápu jak se jim nebo mě povedlo, abych zůstal sám zamčený v obchodě. Najednou se prostě zhaslo a nikdo mi na moje volání neopověděl. Po nějaké době co všechny moje pokusy dostat se odtud zklamaly, se posadím a opřu o jeden regál. Mohlo to trvat tak půl hodiny než přišel on. Můj spolužák ze školy. Všemi obdivovaný a milovaný Yorokobi Sin. Naprostý opak mě. On delší černé vlasy stažené gumičkou, já rozčepýřené bílé vlasy. On pronikavě tmavě modré oči, já podivně žluté a schované za brýlemi.

"Co tu děláš?"zeptá se mě klidně.

"A co tu děláš ty?"vyjeknu.

"Tenhle obchod patří rodičům. Bydlíme hned vedle."

"Aha."hlesnu.

"Takže?"povytáhne obočí. Začnu rudnout.

"No víš, tak nějak nedopatřením mě tu zamkli."vyklopím ze sebe. Chvíli se na mě dívá, jestli to myslím vážně a pak se rozesměje. V tu chvíli se cítím nehorázně trapně.

"Hej."zarazím ho.

"Promiň jen, jak se ti něco takového mohlo povést, to prostě nechápu."uklidní se po chvíli.

"Hele co kdybys mě místo toho pustil?"zavrčím.

"Jasně. Pojď."řekne roztřeseným hlasem.

"Sine, přestaň se už konečně pochechtávat!"zakřičím.

"Pomiň. Jak se jmenuješ? Ve škole si tě nikdo nevšímá a popravdě mi to připadá jako by ses jim stranil."

"Kanashimi."odpovím.

"A jméno?"

"Sin."špitnu. Překvapeně povytáhne obočí.

"Ano shodou náhod máme stejné jméno. Ale to je tak všechno co máme společného."

"Proč myslíš."zeptá se a zastaví u dveří.

"Proč? Protože ty jsi oblíbený, zato mě si nikdo nevšímá. Tobě bůh nadělil všechny zbytky krásy, které měl za to na mě se sotva podíval."začnu se rozčilovat. Ani nevím co mě tak vytočilo.

"Jak to myslíš?"

"Jak, jak, jak? Se podívej. Ty máš nádherný černý vlasy, ale já vypadám jako dědeček s bílou hlavou. Ty máš sytě modré oči a já? Žluté a kvůli brýlím zakalené. Máš velkou svalnatou postavu ideální na hraní basketu. Jenomže já jsem zakrslý a basket si nikdy v žádném týmu nezahraji, i kdybych chtěl."začnu už málem brečet. Začnu si třít oči. Sin někam odejde. Když se vrátí, má v taškách celý můj nákup. Vystrká mě ven, kde mi tašky předá.

"Zítra se pro tebe stavím."řekne a následně políbí. Zůstanu na jeho vzdalující se záda civět, jako by tam místo něho stál Yetti. Po chvíli co se vzpamatuji, vyrazím domů. Předám mámě nákup a zmizím ve svém pokoji. Co to kurňa bylo? Zabořím hlavu do polštářů. Ani nevím, kdy jsem usnul, ale najednou pro mě přijde máma, že na mě venku někdo čeká. Obleču se a vylezu před barák, kde stojí Sin.

"Tak jdeme?"usměje se.

"Kdo to je?"zeptá se zvědavě máma.

"Spolužák."odpovím.

"Těší mě. Jsem Yorokobi Sin. Bydlím vedle obchodu, který patří rodičům."představí se. Máma se zářivě usměje a odběhne. Donese mi peníze a vystrčí z domovních dveří.

"Tak si to užij Sine."řekne, než zavře. Tsss zrádce.

"Na."strčím Sinovi do rukou asi 700 yenů.

"Za ten včerejší nákup."vysvětlím mu. Zakroutí hlavou.

"To nech. Ber to jako omluvu za to že jsme tě tam zavřeli." Z jeho hlasu jde slyšet potlačovaný smích.

"Tak teda děkuji."zamumlám. Chytne mě za ruku a táhne kamsi pryč.

"Zvládnu jít i sám."vytrhnu mu ruku a jdu vedle něho. Dojdeme na vlakové nádraží. Beze slova mě do jednoho nastrká.

"Kam jedeme?"zeptám se.

"Uvidíš."usměje se. Jedeme mlčky, než dorazíme do centra. Vede mě ulicí až ke kadeřnictví.

"Co tady?"otočím se na něj nechápavě.

"Neptej se a zapluj dovnitř."usměje se a šoupne mě za dveře.

"Sine, tebe jsem tu už dlouho neviděl. Co potřebuješ? Vypadáš dokonale."objeví se před námi vysoký a štíhlý muž.

"Já nic. Tady můj kamarád potřebuje upravit."vysvětlí. To si dělá srandu.

"Cože? Sine to ne. Já nechci."zaprotestuji. Jen se škodolibě ušklíbne a už sedím v křesle před zrcadlem.

"Tak ukaž. Něco s tím uděláme."začne si brblat kadeřník. Zaslechnu i něco jako, že vypadám daleko líp než Sin, když u něj byl poprvé, za což si vyslouží Sinův popuzený, ale zároveň i pobavený pohled. Zděšené se dívám do zrcadla, dokud mi ho někdo nezakryje.

"Neboj se. Bude to hezký."začne mě uklidňovat Sin. Zavřu oči a jen čekám, co z toho bude.

"Hotovo."oznámí mi, když mám dojem, že to trvá věky. Nejdřív pomalu otevřu jedno oko, abych zjistil, že zrcadlo je opět odkryté, a potom i to druhé, abych zůstal nevěřícně zírat na svůj odraz. Vlasy jsou sice pořád ve stejném zmatku, ale místo toho aby byly čistě bílé, začínají od kořínků po konečky postupně a pomaličku tmavnout do šedé.

"Tak co líbí?"zeptá se mě kadeřník. Začnu otevírat pusu s úmyslem něco říct, ale místo toho musím vypadat jako ryba na suchu.

"Předpokládám, že ano."zasměje se, když se nedočká odpovědi. Podívám se na Sina, který na mě kouká dost podivně. Jen co zpozoruje, že jsem se na něj podíval se vzpamatuje.

"Tak jdeme. Zbývá ještě jedna věc, co potřebujeme a pak tě zvu do cukrárny. Marcu peníze ti pošlu po mámě. Říkala, že se zítra nebo v pondělí staví."mávne na kadeřníka.

"To nech. Alespoň mám nové zákazníky."mrkne na mě. Usměji se a nechám se vyvést ven.

"Tak co? Spokojený?"

"No já nevím. Je to takový nezvyk a... Jo jsem spokojený, líbí se mi to. Děkuji Sine."

"Ještě mi neděkuj. Pokračujeme."zavrtí hlavou a chytne mě za ruku. Chvilku nevím co dělat a pak to tak nechám. Jdeme pomalou a pohodovou chůzí než dojdeme k optice.

"To ne."podívám se na Sina, který jen víc stiskne mou ruku, a jdeme dovnitř.

"Dobrý den!"křikne do obchodu.

"Nekřič tak Sine. A hele kohopak jsi to přivedl?"vyjde z nějakých dveří postarší paní.

"Tohle je Sin. Můj kluk."oznámí jí, jako by o nic nešlo. Vyrazí mi to dech.

"Je roztomilí."uznale kývne hlavou.

"Ano, ale on si to bohužel nemyslí a proto jsme tady."řekne Sin a dovede mě k pultu.

"Tak se mi ukaž."vezme mi brýle a začne si mě prohlížet.

"Jo to půjde."zamumlá a odběhne. Za chvíli je zpátky i s kontaktními čočkami.

"Sine já to nikdy nenosil a nosit nechci."odmítnu je.

"No tak. Bude to dobré. Pojď."odvede mě k zrcadlu a řekne mi, jak si je mám nasadit. Když se mi to po půl hodině konečně povede správně otočím se na něho. Jen zalapá po dechu a kouká na mě jako bych nebyl z téhle planety.

"Dokonalý. Můžeme jít?"usměje se, když už mám dojem, že mu oči musí vypadnout z důlků. Ani nestihnu nic říct a jsme pryč.

"Sine už toho nech. Proč se o mě najednou tak zajímáš? Vždycky jsem ti byl ukradený a teď? Taháš mě po všech čertech a děláš ze mě něco, co nejsem. Ani se mě nezeptáš, jestli o to stojím a ještě k tomu jen tak prohlásíš, že jsem tvůj kluk?"začnu jančit. Nadechne se k odpovědi, ale to už se rozběhnu pryč. Proč jsem se tak naštval? Nejspíš proto, že ho tolik miluji. Nechci, aby si ze mě dělal srandu. Divím se, že jsem trefil domů pro samou tu otravnou, slanou vodu, která mi stéká z očí. Vtrhnu do domu a málem srazím mámu na chodbě. Vyběhnu do pokoje a třísknu za sebou dveřmi.

"Sine co se děje?"zaklepe na dveře máma.

"Nic. Jdi pryč."snažím se potlačit vzlyky. Podle kroků poznám, že doopravdy odešla. Nevylezu tak dlouho až usnu. Probudí mě až máma na oběd.

"Zajdu nakoupit."zabrblu a jsem venku.

"Za chvíli zavírají."upozorní mě máma, která nakoukne ze dveří. Jen mávnu rukou. Vejdu do obchodu a přesně podle mého plánu se za chvilku zhasne. Ujmu si jedno lízátko a sednu si na stejné místo jako v pátek.

"Co tu děláš?"zaslechnu Sinův hlas. Vzhlédnu k němu. Vypadá naštvaně.

"Já nevím. Chtěl jsem tě vidět. Asi…“hlesnu. Zamračí se.

"Proč?"zavrčí. Sklopím hlavu.

"Asi tě miluji."přiznám potichu. Čekám, co přijde, ale to že by mě s tím nejnádhernější úsměvem políbil, jsem nečekal.

"Já tebe taky. Promiň, měl jsem se tě zeptat, jestli o tu proměnu stojíš. Hrozně mi vadilo, jak ses užíral v depresích, že nejsi pěkný a že tě nikdo nechce. Když jsem si s tebou chtěl promluvit utekl jsi a vyhýbal ses mi. Já…“začne se omlouvat. Umlčím ho polibkem.

"Ne já se omlouvám. Neměl jsem na tebe tak vyjet. Měl jsem strach. Strach, že si ze mě děláš jenom srandu."vzlyknu. Ani nevím, proč brečím.

"Myslím, že jsme se oba trefili trošku vedle."usměje se provinile. Utřu si slzy a zadívám se na něho. Pomalu se ke mně přiblíží a dlouze políbí. A potom? Je to trošku na rychlo, ale když ho miluji stejně dlouho jako on mě tak to myslím není problém. Už jste se někdy milovali v obchodě?