Prázdninová láska
27. 8. 2013
"Chjo, tady je nuda."zaslechnu povzdechnutí nějakého kluka. Nakloním se přes zábradlí balkónu našeho apartmánu.
"Nějak tak." Pomalu zvedne hlavu a upře na mě znuděné zelené oči. Je hezký. Má delší bílé vlasy a již zmíněné zelené oči. Chvíli na sebe jen hledíme, než se usměje.
"Nepokecáme chvilku?"
"Jasný."opětuji mu úsměv a seskočím k němu.
"Já jsem Kuroshimi Naith. Vím divné jméno."napřáhne ke mě ruku. Stisknu mu ji.
"Orasaki Liot. Moje jméno taky není nic moc."zasměji se.
"Ani bych neřekl. Líbí se mi."řekne a vydá se směrem k pláži. S úsměvem se vydám za ním.
"Nenapadlo by mě, že tu podkám další japonce."
"Hm, to mě taky ne. Jsem tu s otcem, ale nikdy bych neřekl, že tu bude taková nuda. Většně se koupat v moři. Ne, že bych měl něco proti moři, miluji ho, ale když u toho na člověka svítí slunko, tak je to na dvě věci. Raději bych chodil plavat večer. To není tak dusno a teplo."povzdechne si. Jako by mi mluvil z duše. Souhlasně zamručím a navedu ho na vrchol skalky. Je od tama nádherný výhled na moře.
"Odkud jsi?"zeptám se.
"Z Osaky."
"Škoda. Já jsem z Yokohami. To je celkem daleko, i když mohlo to být i horší."usměji se. Postavím se na okraj skály a zahledím se na nádherný západ slunce. Naith se drží od kraje dál. Chytnu ho za paži a přitáhnu k sobě.
"Ne."vyjekne. Strach z výšek. Stoupnu si za něj a obejmu ho kolem ramen.
"Neboj se. Otevři oči a podívej se. Je to nádhera."špitnu mu u ucha. Mírně se zachvěje.
"Liote prosím tě nech toho, jestli mě nechceš mít na svědomí."
"Neboj, držím tě."přemlouvám ho. Poslechne mě a otevře jedno oko. Když uvidí slunce, které zapadá za obzor a vytváří na mořské hladině kužel světla otevře i to druhé.
"Páni!"vyhrkne. Spokojeně se usměji.
"Já ti to říkal." Omámeně se kouká a neodtrhne od toho pohled, dokud slunce nezapadne. Pomalu udělám pár kroků vzdat a pustím ho. Sednu si na chladnou a hladkou skálu a pohodlně se opřu o ruce. Naith mě napodobí a zahledí se na mě. Jakmile si všimne, že ho také pozoruji, zrůžoví a odvrátí pohled na oblohu.
"Kolik ti je?"osmělí se zeptat.
"19. Tobě?"odpovím. Očividně ho to překvapí, protože vyvalí oči.
"To jsem myslel, že tak o tři roky víc. Mě je 17."pousměje se.
"Co škola?"nadhodím nové téma. Zamračí se.
"Poslední rok na střední."odsekne.
"Budoucí maturant, jo?"neohlídám se a musím ho poškádlit. Na oko se urazí. V tu chvíli vypadá tak roztomile, že mám chuť ho celého sníst.
"A co má být. Co ty?"zadívá se na mě s očima plnýma zvědavosti.
"Knihovnická vysoká."odpovím s úsměvem. Na jeho tváři se rozzáří úsměv.
"Já miluji knihy."vysvětlí.
"To já taky."
"Nečekaně."odtuší. Musím se začít smát. Tahle konverzace je divná. Napadne mě skvělý plán, když se zahledím na první hvězdy.
"Nechtěl jsi plavat večer?"juknu na něho. Nechápavě se na mě podívá. Šibalsky se uchychtnu, chytnu ho a táhnu na pláž. Než stihne protestovat strčím ho do vody.
"Blbe. Budu mokrý."zavrčí na mě.
"Nechci ti nic říkat, ale to už jsi."ukážu na jeho oblečení. V další vteřině se musím otočit, protože jeho bílá košile s jemnými modrými vlnkami, kterou už i tak má zapnutou na pohé tři knoflíčky uprostřed, je teď celá mokrá a průsvitná. Nebylo by zrovna vhodné kdybych se na něj vrhl.
"Nepovídej. Taky jsem si všiml. Za to ty jsi moc suchý."zavrčí a skočí po mě. Neudržím rovnováhu a slítnu do vody. V tu chvíli ztratím gumičku a moje černé vlasy, které jsem do té doby měl v copu se rozpletou. Zamračím se na něho a oplatím mu jeho podlý útok. Takhle blbneme do doby než na nás vlítne plavčík. Začne na nás cosi španělsky hulákat. S tou největší ignorací jaké jsem schopen vezmu Naitha do náruče a odnesu ho z vody. Sice se vrtí, nadává a buší do mě, ale i tak ho pustím, až pod naším balkónem.
"Tak zase zítra."rozloučím se s ním a vyhoupne se zpět. Potichu se vkradu dovnitř a plácnu sebou na postel. V další půl vteřině spím a naprosto mě nezajímá, že jsem celý mokrý. Dalšího rána vstanu překvapivě brzy a vystřelím hledat Naitha. Myslím, že díky němu budou poslední dva týdny prázdnin snesitelné. A taky, že ano. Takové hovadiny co jsme spolu schopni vymyslet, svět ještě neviděl. Mimo to, že surfujeme a potápíme se, děláme si naschváli, děsíme ryby, snažíme se utopit Naithova otce, nebo zahrabat do písku mou matku. A když nám začnou nadávat, se smíchem utečeme do bezpečné vzdálenosti.
"Opravdu, už uběhlo 14 dní?"zaslechnu zasténání, když s mámou stojím na letišti a čekáme na naše letadlo do Yokohami.
"Ano opravdu. Jdi se rozloučit. Za chvíli tu máme letadlo."popožene ho směrem ke mě.
"Liote tak ahoj."skloní hlavu. S povzbudivím úsměvem mu do rukou strčím lístek s mojí emailovou adresou.
"Písni mi. Pápá."rozloučím se a políbím ho. Zůstane na mě vykolejeně zírat. Zamávám mu a s mámou se vydáme k našemu turniketu. Ještě zahlédnu jeho rudý, ale spokojený obličej, než se mezi nás nahrne houf lidí. Povzdechnu si. Máma mě konejšivě pohladí po rameni. Usměji se.
"Bude to dobrý."
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dívám se jak Liot odchází a už teď vím, že se mi bude strašně stýskat.
"Neboj se Naithe. Dobře to dopadne."poplácá mě táta a táhne k turniketu.
"To určitě."zamumlám. Táta se šibalsky usměje. Neřeším to. Nechám se protáhnout všemi kontrolami a pak zahučím na sedadlo v letadle.
"To bude let."zasténám. Némám rád letadla. Taky, aby jo, když mám strach z výšek. Táta zakroutí hlavou a hodí mi na klín mp4-ku se sluchátkama. Děkovně se na něj usměji. Mávne nad tím rukou a posadí se vedle mě. Vzlétneme a já si nasadím sluchátka. Zavřu oči a tak přetrpím celý let. Dokonce i jídlo jsem nechtěl, ale když mi otec pohrozí, že mi vezme všechnu elektroniku, raději ho sním. Když dorazíme na letiště, jako první vylítnu z letadla, a to jsme seděli skoro úplně vzadu. Venku musím na tátu čekat snad půl hodinu, než pohodově vyleze. Dělá mi to naschvál. Zamračím se a jdu k pásu na němž začnou dokola kroužit kufry. Popadnu ten svůj hned co se objeví a poodstoupím bokem. Táta dojde chvíli na to a rozejdeme se k autu. Přijel pro nás tátův spolupracovník.
"Ahoj Kiane."pozdravím ho.
"Nazdárek Naii."usměje se.
"Nekomol moje jméno. I bez toho je dost divný."zavrčím na něho. Zasměje se.
"Jak bylo?"zeptá se. Jen něco nesrozumitelně zamumlám a dělám, že mě zaujala lampa na parkovišti.
"Naith se nám zamiloval."osvětlí to táta. Kianovi blýskne v očích zvědavostí.
"Jakpak se ta kočka jmenuje?"
"Spíš bych řekl kocour. A je to Liot."ušklíbne se táta.
"Hoo."broukne Kian a vyjedeme. Celou cestu domů mlčím a sotva se dostanu do svého pokoje, zapnu notebook a jdu na mail.
'Ahoj Liote...'napíšu a dál nevím co. Rozpačitě na ty dvě slova hledím a pak se přistihnu jak potichu a stále dokola opakuji 'Liot' 'Liot' 'Liot' 'Liot' a znovu a znovu. Snad jsem se do něj doopravdy nezamiloval.
'...chybíš mi.'dopíšu a roztřesenou rukou to odešlu. Ještě nikdy jsem nikoho nemiloval, alespoň ne takhle. Frustrovaně si povzdechnu. Nakonec se rozhodnu zalést do postele. Dokonce i usnu a vzbudím se až ráno. Kouknu na počítač, který je vyplý. Táta, dojde mi. Opět ho zapnu a šup na mail.
'Ale no tak Naithe. Ty mi taky chybíš. Ale snad to nebude tak strašné.'odpověděl mi. Já mu chybím? Proč? Dokonce mu svoji poslední otázku i napíšu.
'Proč? To je teda otázka. Proč si myslíš, že jsem tě políbil? Zamiloval jsem se.'příjde mi odpověď. Srdce mi v tu chvíli začne bušit jako o život. Vylítnu z pokoje a jdu do otcovi pracovny.
"Jedu do Yokohami."vyhrknu ve dveřích a už pádím zpátky.
"Naithe počkej. Musím ti něco říct."zavolá za mnou. Nezastavím se a tak musí doběhnout ke mně do pokoje. Tam házím všechny věci co mi padnou pod ruku do batohu.
"Naithe poslouchej mě. Uklidni se. Chtěl jsem ti to říct ve Španělsku, ale byl jsi tak zabraný Liotem, že jsem tě nechtěl rušit. Na začátku dovolené mi volali, že budu přesunut."
"Cože? A kam?"zděsím se, že se od Liota ocitnu ještě dál. Usměje se.
"Do Yokohami." Vyvalím oči a z rukou mi vypadne foťák. Naštěstí je v obalu a spadl na postel.
"Doopravdy?"ujišťuji se. Táta kývne. Vletím mu do náruče a obejmu ho.
"Počkej, abych se toho ještě dožil."rozkašle se. Asi jsem ho zmáčknul trošku přehnaně. Když já mám takovou radost. Sednu k počítači, že to napíšu Liotovi, ale těsně před odesláním se zarazím.
"Děje se něco?"zeptá se mě táta, který mi nakukuje přes rameno.
"Jo. Překvapím ho."usměji si. Táta se zasměje a odejde. Celý týden než odjíždíme si s Liotem píšu a dělám jakoby nic. Konečně je tu den odjezdu a já netrpělivě nasedám do auta, které nás odveze na letiště. Sice jsem se rozčiloval, proč musíme letět, ale táta uspěl s argumentem, že aspoň Liota dřív uvidím. Proti tomu jsem neměl co říct.
Konečně jdu proskleným tubusem na Yokohamském letišti. Vykouknu ven a uvidím letadlo a za jedním z okének Liota. Prudce se otočím zpět, když mi to dojde. Liot se na mě také překvapeně kouká, ale je pozdě. Letadlo už odlétá.
Komentáře
Přehled komentářů
...je naprosto a dokonale úchvatné. Chtělo by to pokráčko :D i když, to říkám vždycky
Aki-chan - To...