Sluchátka
4. 9. 2013
Setkal jsem se s ním pouze jednou jedinkrát, a tenkrát mi zachránil život. Byl to den jako každý jiný, s jednou vyjímkou. Když jsem ho spatřil podruhé, už jsem ho nenechal odejít.
"Kaga vstávat a do školy."probudí mě máma lehkým polibkem na tvář. Pomalu otevřu oči, protože máma má ve zvyku mi odtahovat závěsy a dnes tomu není jinak. Zamžourám do ostrého světla ranního slunce a najdu siluetu mámy, která se usmívá. Počká až se dokolíbám do koupelny a pustím si vodu, a teprve potom se vrátí do kuchyně. Studená voda hned jakmile vstanu. To je to jediné co mě přiměje udržet se celý den na nohách. Jakmile vylezu vyčistím si zuby a kriticky se vzhlédnu v zrcadle. Prohrábnu svoje rozčepířené černé až skoro fialové vlasy, ve snaze je trošku usměrnit, ovšem jako každé ráno, marně. Svoje růžovo-fialové oči už raději ani neřeším. V pokoji se obleču do bílé školní uniformy a jdu na snídani.
"Rybízový koláč a hořké kafe s mlékem."položí přede mně máma. Pravda ještě to kafe mi přispívá, abych neusnul hned jakmile se ocitnu z dohledu mámi.
"Děkuji."usměji se jak to po ránu nejlépe dovedu a pustím se do jídla.
"Tak já jdu."zamávám mámě, když polknu poslední doušek kávy.
"Měj se."popřeje mi máma. Jen se trpce usměji. Jako by se ve škole někdo mohl mít, kromě učitelů, kteří nesou opravené testy se samými pětkami. Povzdechnu si, když mi dojde, že dneska nám má učitel jedny testy opravdu donést a tenkrát jsem se neučil. Šouravě se došourám do školy, kde padnu do náruče mému klukovi. Dostanu polibek.
"Ahoj Lio."pozdravím s úsměvem. Úsměv mi opětuje a ještě jednou mě políbí než promluví.
"Ahoj Kage." Chytne mě kolem ramen, přece jenom je o hlavu vyšší, a já jeho kolem pasu a vydáme se do třídy.
"Jak se těšíš na test?"zeptá se mě. Zamračím se a bouchnu ho loktem do břicha. Vždycky když ví, že jsem nervózní jak test dopadl, tak mě provokuje.
"Náramně."kývnu ironicky. Lio se začne smát. Chci něco odseknout, ale začne zvonit. Lio mi zamává a jde se posadit dozadu. Já zahučím do první lavice u okna přímo před katedrou.
"Dobrý den. Jak už asi víte, dnes pro vás mám opravené testy a rozhodně nedopadly nejlépe."září optimismem. Přede mnou přistanou všechny testy. Automaticky je začnu rozdávat. Jsou to skoro samé pětky. Lio má za čtyři a já jsem se dokonce vyšplhal na dvojku. S úlevou jsem se na test díval a pak se vítězoslavně zašklebil na Lia. Ten jen protočil oči a já vyplázl jazyk.
"Ty jsi hrozný."postěžuje si o přestávce.
"Já vím."ujistím ho sarkasticky. Nemyslím to vážně, ale proč ho někdy taky nepotrápit? Uraženě odvrátí pohled. Nezmůžu se na nic jiného než na smích. Nakonec se taky zasměje a celý zbytek školy zvládneme řešit, jak to že mám lepší známku než on, když on se narozdíl ode mě učil. Nakonec to dopadne názorem, že je pravda tvrzení, že má lepší známky ten kdo se neučí, než ten kdo se učí.
"Nemám tě doprovodit?"zeptá se mě když se před školou rozdělujeme. Zavrtím hlavou.
"Ne v pořádku. Mám to kousek."
"Já vím, ale i tak..."zamračí se. Políbím ho, abych ho umlčel a se zamáváním se rozběhnu domů. V půli cesty zpomalím, což ovšem nebyl dobrý nápad, protože mě chytla silná ruka a trhla se mnou až jsem odletěl a zastavil se o pytle s odpadky.
A tady začíná ta vyjímka jinak normálního dne.
S obtížemi se postavím a dívám se na tři chlapy, kteří se jen škodolibě šklebí a mnou si klouby. Jeden z nich se rozpřáhne a já v ústech ucítím krev. Pořádně natržený ret.
Druhá rána ovšem už nedopadne a chlap sám letí kamsi ode mě. Za ním i ti dva jeho poskoci.
Na nohy mě postaví, kluk tak o dvě hlavy vyšší než já.
Nebesky modré vlasy mu povlávali kolem hlavy a oceánově modré oči upíral na mě. Na tváři mu pohrával mírný úsměv a na uších měl velká černá sluchátka.
Odvede mě ven z uličky a opře zády za roh o barák. Na uši mi dá svoje sluchátka a s tím nádherným úsměvem, kvůli kterému mi buší srdce, odejde zpět.
Chci vidět co se tam děje, ale nemůžu se přimět k pohybu. Proto zavřu oči a vnímám pouze ticho vycházející ze sluchátek.
Nevím jak dlouho jsem tam jen tak stál, když mi na rtech přistál polibek. Nevím jak to vím, ale jsem si jistý, že patřil tomu klukovi.
Ovšem když jsem otevřel oči, byl pryč a mě zůstaly pouze jeho sluchátka. Sundám si je z uší a nechám pověšené na krku. Chvíli se rozhlížím, ale kluk opravdu nikde není. Nakouknu do postraní uličky a zahlédnu ty tři jak se bezhybně válí mezi kontejnery. Rychlou chůzí dojdu domů a zavřu se v pokoji.
Srdce mi pořád divoce buší z jeho polibku. Tohle se mi nikdy nestalo. Ani s Liem ne.
Vyčerpáním usnu a probudím se až dalšího dne se sluchátky na uších. Zpříma se posadím a setkám se s pohledem tmavě modrých očí, jako jsou hlubiny oceánu.
Starvoice - <3