Zvrácené myšlenky

 Někdy si opravdu říkám, proč si člověk důležité věci uvědomí až ve chvíli, kdy je příliš pozdě.

„Proč jsem nebyl schopný ti to říct dřív?“zašeptám za tím nejdokonalejším klukem, který kdy po Zemi chodil. Znám ho už… od první třídy, ale stejně… za celou tu dobu jsem mu nebyl schopen říct…

„Miluji tě.“opět potichu vzlyknu. Na tři roky jsme byli odloučeni, protože studoval v zahraničí, a když se konečně vrátil… sleduji ho, jak míří s dívkou, která o mých citech jako jediná ví, přes školní dvůr. Nenávidím se za to. Teďka budu chodit vedle něj a tvářit se jako by mě to netrápilo, abych mu nezkazil jeho štěstí.

„Ravene…“nadechnu se, když prochází kolem mě a za ruku mě stahuje sebou do školy. Zastaví se a zvědavě se na mě otočí. Jeho holka se na mě povzbudivě usměje.

„…pokaždé když jsi prošel kolem mě, mi začalo šíleně bušit srdce a okamžitě jsem se ohlédl, jestli jsi to doopravdy ty. Ohlížel jsem se, i tehdy když jsi odletěl, i když jsem věděl, že tam nejsi. Asi jsem pokaždé doufal, že se znovu objevíš v mém životě.“dostanu ze sebe se slzami. Ravenovi se oči rozšíří překvapením a nechápavě se podívá na dívku za sebou. Ta jen s úsměvem kývne a popostrčí ho ke mně.

„Miluji tě Ravene.“konečně mu to po deseti letech jsem schopen říct. S úsměvem mě přitiskne k sobě. Zřetelně slyším, jak mu bije srdce.

„I já tebe.“řekne. V tu chvíli se rozbrečím ještě víc. Tentokrát to, ale nejsou slzy smutku a bolesti ze ztráty, nýbrž slzy nepopsatelného štěstí.