Zvrácené myšlenky

 Kain

Čekal jsem v parku až půjde kolem. Bylo mi ho skoro až líto, ale co jsem mohl dělat? Rozkaz byl rozkaz a já ho musel dovést svému šéfovi. Moji dva společníci mě upozornili, že už jde proti nám a je kousek. Odeženu se aby šli někam pryč a on se nás nelekl. Nahodím úsměv malého dítěte a přejdu k němu.

"A-ahoj."oslovím ho. "Prosím tě já jsem tu nový a... no víš trošku jsem se ztratil."řeknu skoro plačtivě a upřu na něj prosebný pohled. Podívá se na mě jako bych ho snad obtěžoval a povzdechne si.

"Když půjdeš tady rovně, projdeš celý park až k ulici jsou tam informace."řekne a mávne ledabyle rukou. S díky se usměji a jdu tam. Ještě se po něm otáčím, ale jdu dál. Nejdříve si chci získat jeho důvěru. Pošlu ty dva co jsou se mnou, aby šéfovi řekli že to chvíli potrvá a jdu do domu ve kterém dřív žila babička než se přestěhovala na okraj města do sídla v japonském stylu. Takový to starý ale krásně vypadající, s velkou zahradou a posuvnými dveřmi. Můj táta byl poloviční japonec právě po babičce, která je z Japonska a je japonka. Zalezu do hezkého domku a rovnou si udělám večeři a zapadnu do postele. Další den mě čeká nástup do nové školy právě do té kam chodí moje oběť. Málem zaspím, ale rychle se vzchopím a vystřelím ke škole. S ředitelem to nějak domluvím a už mě učitel vede do třídy. S nevinným úsměvem se tam před ně postavím.

"Těší mě. Jmenuji se Kain. Nedávno jsem se s rodinou přistěhoval."usměji se přátelsky a přejedu pohledem po třídě. Usměji se a hned jdu za tím klukem ze včerejška.

"Ahoj."zamávám mu před obličejem aby si mě všiml, protože vypadal, že se věnuje úplně něčemu jinému. "Můžu si sednout?"zeptám se ho když na mě chvíli jen kouká. Přikývne a vypadá to že přemýšlí.

"Ty jsi... ten ze včerejšího večera, ne?"podívá se na mě zkoumavě. Přikývnu a posadím se na židli vedle něj. "Jsem Nick."usměje se na mě. "Kain."podám mu ruku a potom začne hodina. Lépe řečeno matematika a jak vidím Nick v tom naprosto plave. Povzdechnu si a začnu mu to v tichosti vysvětlovat. Usměje se a povede se mu vypočítat dalších pár příkladů. "Dík. Od tohohle učitele to nikdo nechápe."řekne tiše. "Jak to že to tak umíš?"zeptá se mě zvědavě. Jen se ušklíbnu. "Mám chytrýho brata, kterej mě to naučil. Dřív jsem se učil doma... ale potřebuji dohnat docházku."řeknu. Odkýve to že chápe a nějak přežijeme zbytek školy, kdy ostatním ve třídě vysvětlím tu matematiku. Po škole mi uteče a tak ho rychle doběhnu a skočím mu na záda.

 "Počkéééj Nicku... mám to stejným směrem."řeknu s úsměvem. Vypadá to že se mě lekl jak jsem na něj skočil. Slezu z něj a jdu po jeho boku. "Bydlíš sám?"zeptám se ho a koukám na něj. Zavrtí hlavou. "Ne se starším bratrem, ale je pořád někde pryč."řekne tiše. "Aha."řeknu a zastavím se před babičiným domkem. "Páni to je teda bydlení."řekne obdivně. Usměji se. "To víš. Rodina je bohatá, pořád cestujeme stěhujeme se sem a tam. už jsem toho měl plný zuby, tak jsem řekl že zůstanu."pokrčím rameny a odemknu. "Jdeš dál?"zeptám se. "Ne... musím domů, ale někdy bychom mohli ven."řekne. S úsměvem přikývnu a zalezu dovnitř. Lehnu si do postele. Byl jsem celkem unavenej. Po chvíli... no chvíli asi hodině někdo zazvonil. Se zíváním jsem se zvedl. "Hmm? Nicku co tu děláš?"zeptám se ho. Omluvně se na mě podívá. "Brácha není doma, zase, a já si zapomněl klíče."povzdechne si. "Promiň jestli jsem tě vzbudil."sklopí hlavu. Zavrtím hlavou. "Ne... ne v pohodě. Jen jsem ležel. Chceš jít někam ven než se ti brácha vrátí?"zeptám se ho. Jenom kývne a tak se obleču a jdu s ním ven. Jdeme se projít do parku. Za námi se znovu objeví ti dva obrovští chlapi co se mnou byli prve. Povzdechnu si. Šéf je prostě netrpělivý. Nick si jich bohužel všimne taky a trochu znejistí.

"Ehm... Kaine... kdo jsou ti dva?"zeptá se mě a stále se po nich otáčel. Pokrčím rameny. "Nevím jak to mám vědět?"zeptám se ho a podívám se po nich a probodnu je pohledem. Taky nemůžou být více nenápadní? "Asi jsou na rande."plácnu první blbost co mě napadne. Nejistě se na mě podívá. "Nu což? Jsou to sice goriláci, ale proč by i oni nemohli milovat?"zeptám se ho s úsměvem. Na to jen kývne hlavou a po chvíli spadne na zem v bezvědomí jak ho jeden z těch dvou omráčí. Omluvně na něj koukám a dívám se jak ho odváží pryč autem.

"Promiň Nicku..."