Jdi na obsah Jdi na menu
 


01-Zase ty?

5. 5. 2013

 Co byste dělaly ve chvíli, kdybyste ráno 'relativně' normálně vstaly, vykolíbaly byste se z baráku a došli na zastávku, kde si poklidně stojíte a najednou na vás začne někdo řvát.

"Kluku uhni!"nevím jak vy, ale já jsem se otočil a vidím, jak se na mě žene asi pět chlapů se zbraněmi v rukách, namířený před sebe, tudíž na mě. Asi si neuvědomují, že když něco takového uvidí normální člověk, prostě ztuhne a neuhne ani, kdyby mu to hulákali do ucha. Pak už jediný co vnímám je bolest v břiše, teplá náruč člověka, který mě zachytil a jeho naštvané řvaní. Pomalu se začnu probouzet. Ležím v něčem měkkém a smradlavém. Otevřu oči a koukám na neposkvrněně bílou stěnu nemocničního pokoje. To vysvětluje ten charakteristický puch povlečení v mé posteli. Musí být buď večer, nebo brzo ráno.

"A nebo zatažené závěsy."povzdechnu si, když se otočím k oknu. Dojdu k němu s menšími potížemi. Opravdu je nejspíš kolem brzkého rána. Vidím dole nějakého muže, jak vchází do budovy. Po chvíli zaslechnu na chodbě hluk.  Dalo by se říct, že prakticky skočím do postele a začnu skučet bolestí. Nějak jsem si až teď uvědomil důvod mé přítomnosti v nemocnici. Někdo pootevře dveře a do pokoje mi začne pronikat světlo z chodby a něčí hlasy.

"Bude v pořádku. Kulka nezasáhla žádné životně důležité orgány."říká nejspíš doktor.

"Můžu ho vidět?"zeptá se někdo, jehož hlas je mi až příliš povědomý.

"Samozřejmě."řekne doktor a otevře dveře. Někdo vejde a posadí se na kraj mé postele.

"Chci se ti omluvit. Byl jsi zraněný kvůli mně."promluví po minutě ticha. Nic víc nic míň. Cítím, jak se postel odlehčuje, když vstává.

"Jsem rád, že jsi v pořádku."zastaví se u dveří. Přinutím se otevřít oči. Ve světle z chodby vidím jeho obličej, jak se otáčí a on odchází. Jeho černé oči mi utkvěli v paměti. Nepodaří se mi usnout do doby, než přijde doktor.

"Už jsi vzhůru?"usměje se, když mě uvidí. Podle hlasu soudím, že je to ten stejný, se kterým včera mluvil můj zachránce. Vlastně on mohl za to, co se mi stalo a zároveň mi i pomohl.

"Spíš jsem ani neusnul od mé noční návštěvy."zahuhlám si potichu.

"Kdy budu moc odejít?"zeptám se. Nechci tu být už ani vteřinu.

"To chvilku potrvá. Minimálně čtrnáct dní určitě."oznámí mi doktor. Povzdechnu si.

"Tak strašné to tu nebude."ujistí mě. To určitě.

"Nemám rád nemocnice. Jsem na ně alergický."zabručím. Doktor se zasměje.

"Alergie na nemocnice neexistuje."

"No, ale já ji mám." Doktor se znovu uchechtne.

"Ty budeš kvítko." Zamračím se na něho. Co je špatného na tom, že nemám rád nemocnice?

"14 dní to vydržíš. Pokud by vše šlo dobře a nenastaly žádné problémy, možná tě pustíme dřív." Od toho dne co to řekl, uběhly už tři týdny vlastně skoro čtyři. Právě je půl jedné ráno a já koukám ven z okna. Už mi nic není. Rána je zašitá. Pravda museli mi ji zašívat hodně krát, ale já za to nemůžu. Jenomže oni pořád hledali něco proč si mě tu nechat. Můj zachránce se už neobjevil. Nakonec usnu ne židli s hlavou na parapetu.

"Už zase. Spí se v posteli. Kolikrát za tvůj pobyt v nemocnici jsem ti to říkala?"vzbudí mě hlas sestřičky.

"Každý den."usměji se jako neviňátko.

"Tenhle výraz na mě neplatí. Možná vypadáš jako neviňátko ale v porovnání s tebou jsou poslušnější i šišky na stromě."ujistí mě. Odfrknu si a nasupeně se otočím zády k ní.

"Neurážej se. Konec konců jsem ti přišla říct dobrou zprávu. Dneska tě pustíme."

"Opravdu?"vyjeknu a dojdu k ní.

"Ano opravdu. Všechno už je zařízený. Takže se převleč, zabal a jdeme." Musím ji obejmout, i když toho v další vteřině lituji kvůli bolesti v břichu.

"Neblbni, abys tu nakonec ještě nemusel zůstat."zavrtí hlavou. Vypláznu na ni jazyk a do tašky si nahážu věci, co mi donesl kamarád. Během chvilky jsem hotový a stojím opět u sestřičky.

"Tak pojď. Stejně mám dojem, že kdybys tu měl ještě chvilku zůstat tak ti doktoři z tebe scvoknou a budou se přimlouvat, abys už konečně mohl odejít."zasměje se. Spokojeně se usměju. Dovede mě k východu, kde jí poděkuji a rozejdu se do krásného jarního rána. Aspoň že jsem v nemocnici nepromeškal prázdniny. Ty začínají zítra. Dneska už do školy nejdu. To mě můžou… Rozběhnu se směr domů. Jen co tam doběhnu, hodím tašku do pokoje a vyrazím ven. Tak dlouho jsem nenavštívil svoje oblíbený obchody, což jsou jen samá knihkupectví. Jedno knihkupectví první knížka, další knihkupectví dvě knížky, třetí knihkupectví čtvrtá a pátá knížka. Nakonec usoudím, že už to stačí a rozhodnu se, že do těch zbývajících sedmi zajdu jindy. Knížky taky hodím domů a jdu se jen tak projít. Na jednom rohu uvidím, jak nějaký chlap krade kabelku staré paní. Bez rozmyslu se rozběhnu za ním. Chytit ho ovšem nestihnu, protože ho nějaký muž chňapne za límec. V plné rychlosti si to do něho napálím. Muž udělá krok do zadu aby chytil rovnováhu, zatímco já si s bolestmi dřepnu.

"Vidím, že už jsi v pořádku."pronese nade mnou ten muž. Druhého chlapa, kterého drží, jako by ani nevnímal. Zadívám se mému neznámému známému do očí. Ty prostě nejdou zapomenout.

"Jo."vypadne ze mě. Chlap se usměje. A jak krásně se umí smát. Černé vlasy mu vlají ve větru stejně jako košile zapnutá jen na jeden prostřední knoflík. Pod ní jde vidět množství jizev. Černé kalhoty a na pravé ruce černá rukavice.

"Mohl bych jen…“ukážu na toho chlapa, kterého drží. Ten se už ani nesnaží vysmeknout. Nejspíš usoudil, že to nemá cenu. Podívá se na něho a potom na kabelku, kterou drží. Vytrhne mu ji z ruky a podá ji mě.

"Děkuji."usměji se a odběhnu pryč. Vrátím kabelku majitelce, za což si vysloužím velkou zmrzlinu a začnu se cítit jak malé dítě, ale je dobrá. Dal jsem si pistáciovou. Nakonec se dozvím, že ta stará paní je majitelkou té cukrárny.

"Jak se vůbec jmenuješ?"zeptá se mě, když se do obchodu vrátí převlečená do pracovního.

"Nio Ryuki."

"Těší mě Nio. Já jsem Miyuki. Ještě jednou ti děkuji. Nevím, co bych dělala, kdybys mi tu kabelku nedonesl."

"Nemáte zač, ale už budu muset jít. Zase se stavím. Máte tu skvělou zmrzlinu."rozloučím se. Vylezu ven a napálím si to do luxusního auta.

"Abych tě do té nemocnice nemusel vést znovu."zaslechnu hlas, když ztratím rovnováhu a žuchnu na zem.

"Jako bych za to mohl."zabručím a zvednu se.

"Nio tady máš ještě nějaké zákusky."vyběhne z cukrárny paní Miyuki.

"Děkuji."vezmu si krabici.

"Tak nashle příště… Nio."rozloučí se ten muž. Pořád nevím kdo to je a začíná mě to štvát.

"Opravdu vám mnohokrát děkuji Miyuki-san."otočím se k ní.

"Nemáš vůbec zač. To já bych měla děkovat tobě."usměje se a prohrábne mi vlasy. Dlouho už mi to nikdo neudělal. Rodinu nemám ani si na ni nepamatuji. Rozloučím se a odejdu domů. Natáhnu se na postel a začnu přemýšlet o tom muži. Nakonec toho nechám a jdu si udělat něco k obědu. Dopadne to tak, že se na to vykašlu, protože při dlouhém stání mě začala bolet zašitá rána a vyrazím opět ven. Sednu si do nedaleké restaurace a objednám si sushi. Bohužel pro mě než mi ho stihnou donést, přijdou ke mně muži v oblecích a i přes mé protesty, mě odtáhnou ven do auta.

"Nechte mě na pokoji."

"Buď ticho!"okřikne mě jeden z těch goriláků.

"Co po mě chcete?"zeptám se, ale nepřestávám se bránit.

"Chceme informace o chlapovi jménem Mizuri Niko."

"Nikoho takového neznám."

"Vezl tě do nemocnice, a pak ses s ním aspoň dvakrát bavil ve městě."sjede mě přísným pohledem. Začnu kopat a rozmachovat rukama, ale jelikož z jedné i z druhé strany sedí velký chlap, je tam málo místa. Nakonec mě vrazí do břicha přímo do stehů a ještě mi uštědří ránu do hlavy, takže ztratím vědomí.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Další? Prosím!

(Liia, 21. 2. 2016 11:35)

Tak ten je dobrej, takový zlatíčko ;D! Doufám, že co nejdříve bude další dílem, děkuji :)

.....

(zz, 25. 5. 2015 10:39)

och tvl .... to je dobreeeee .... chcelo by to pokračovanie .... dikiiii

Tohle...

(Aki-chan, 1. 8. 2013 23:52)

...je naprosto dokonalá věta :D... 'Sednu si do nedaleké restaurace a objednám si sushi. Bohužel pro mě než mi ho stihnou donést, přijdou ke mně muži v oblecích'
Mu je absolutně jedno, že ho šli unést, on se zajímal o to, že mu nestihli donest sushi. Vážně dobrý :D

Re: Tohle...

(Mizu, 3. 8. 2013 12:14)

Ty by ses nerozčilovala, kdybys musela jíst jídla v nemocnici a pak co tě pustí tě nenechaly pořádně se najíst? Já teda rozhodně jo.