Jdi na obsah Jdi na menu

Ach!, zase ta škola...

19. 11. 2013

 Tohle bylo poprvé co na nás otec po smrti matky řval. Nikdy to neměl zapotřebí. Většinu času jsme buď strávili ve škole nebo nám pomohl Ichiro, jakožto nejstarší, abychom otce neotravovali se zbytečnostmi.

Jdu jako poslední a po schodech ještě přemýšlím čím jsem otce tak rozhněval.

Mám pokoj uprostřed chodby takže vlastním čtvrté dveře, protože jsou pokoje vždy naproti sobě.

 

První dvoje dveře jsou Ichira a Jira s Renzou.

Ichiro má pokoj zbarven do světle žluté s mahagonovým nábytkem.

Má šedomodré vlasy a fialové oči, které se rozzáří jiskřičkami pokaždé když se mluví o jeho obrovském akváriu plném rybiček všech barev a velikostí nebo o jeho Krajtě obrovské, která už má před sedm a půl metru, pojmenoval ji Chiguriko.

Je z nás, ačkoliv nejstarší, nejmenší a nejdrobnější. Převyšuje ho dokonce i Rokuro.

Vždy za nás řeší problémy ve škole a je taková naše druhá máma, která se vždy stará, aby nám nic nechybělo.

Poté je Jiro s Renzou, ti mají pokoj sladěn do světle zelené a hnědé.

Mají zlaté oči, jsou si podobní jako odrazy v zrcadle, naštěstí však má Renzo černé vlasy a Jiro blonďaté.

Nabídli jsme jim oddělené pokoje, ale o tom nechtěli ani slyšet, neboť, i když o tom otec neví, spolu chodí už dobré tři roky.

Kolem Jira neustále poletuje jeho netopýr Kisu, kterého našel v patnácti letech zraněného.

Naštěstí má Renzo papouška Qiji, takže spolu poletují ve všech pokojích a nestraší ostatní svou přítomnstí.

Ti dva jsou z nás všech nejsilnější a nejsvalnatější. Stále se pošťuchují a laškují spolu.

Když má kdokoliv z nás problém s někým silným, oni to vyřeší.

Další pokoje patří Shirovi a mě.

Shiro si svůj pokoj zařídil do hudebního stylu. Už odmalička hraje na kytaru.

Všechny kapely, které ho slyšeli hrát ho chtěli k sobě, ale on vždycky odmítl. Nevím proč, asi z osobních důvodů.

Na zdech má vylepené plakáty jeho oblíbených skupin a v koutě se mu stkví dvě kytary, jedna akustická a elektrika. Samozřejmě neopomněl na pořádný repráky, takže když hraje otřásá to celým domem.

Moc rád pozoruje Jira a Renza když není otec poblíž, protože to se k sobě tisknou jako dva magnety. Velmi ráda ho v té činnosti doprovází jeho bílá tygřice Rimeru.

Když mu bylo asi šest spadl do výběhu s tygry a ona ho začala chránit, no a od té doby se nikomu nepodařilo je od sebe odlepit.

Na začátku střední hrál basket takže má celkem vypracovanou postavu, ale ne nijak zvlášť.

Má černé vlasy, které má věčně neupravené a hnědé oči. Vždy po kapse nosívá trsátko.

Potom já, mám pokoj sladěn do všech odstínů modré a bílý a černý nábytek mi celek doplňuje.

Mám bílo-šedé vlasy vždy rozházené po hlavě a trávově zelené oči.

Postavu mám spíše menší a drobnější, ale ne jako Ichiro.

Rád se hádám s Rokurem, i když jen naoko. Často se zasním a probudí mě až tvrdé setkání s pouliční lampou či spadnutí do právě odklopené šachty.

Mám dvě ještěrky, Minamiho a Minorua, na které nedám dopustit. Jsou to nejlepší společníci když si s nikým nechci povídat.

Další dva pokoje pak patří Rokurovi a Shichirovi.

Rokuro má pokoj zařízený do červené, oranžové a žluté. Připadá mi, že nechce, aby skončil západ slunce. Nábytek má pak spíše do světle hnědé, který celý ten zjev ještě podkresluje.

Má světle hnědé skoro až béžové vlasy a světle modré oči, kde od prostřed jsou mírně nafialovělé.

Kočka Kira, kterou má už mláděte, za ním chodí jako stín pokaždé když má Rokuro s něčím problém jinak se toulá po všech koutech a prohledává všechny uličky a skrytá zákoutí.

Není snadné ho naštvat, ale když už se to někomu povede tak je lepší zdrhat pěkně daleko.

Nejčastěji ho naštve někdo, kdo ho chce poučovat.

On sám pak má náchylnost k trucování, to s ním není řeč pár týdnů.

A poslední Shichiro má pokoj všech barev.

Má ohnivě červené vlasy i oči.

Někdy se mi zdá, že má tendenci  přetvářet pokoje tak, aby to vypadalo, že tam vybuchly lentilky.

Je náladový právě jako ty barvy, k dospělým spíše než respekt chová opovržení, ale my se tím spíše bavíme než, aby nás to nějak pobuřovalo.

Má dva vlky Saie a Saita, které našel ve dvanácti v lese u jejich mrtvé matky. Vzal je domů a trucoval tak dlouho, dokud mu otec nepovolil si je nechat.

To bylo náročných pár týdnů.

Je však starostlivý, i když hyperaktivní, protože se až příliš stará o problémy ostatních.

 

Zahnu do otevřených dveří a padnu na postel. Cesta a prakticky celé tohle stěhování bylo až příliš náročné.

Zahrabu se do polštářů a přehodím přes sebe peřinu. Chci si nějak vykompenzovat tu příšernou cestu autem.

Během chvíle usnu.

„…-ro, -RO! GORO!“ prudce se mnou někdo zatřese.

Prudce se posadím a mžourám na toho idiota co mě vzbudil.

„Proč mě budíš?“ řeknu podrážděně a hodím po dotyčném vražedný pohled.

„No víš…“ nemůže se dostat k hlavnímu tématu a začne si mnout cíp košile.

Povytáhnu obočí.

„Rokuro, moc dobře víš, že mě budit je smrtelně nebezpečné.“ Prohlásím a začnu se zvedat z postele. Všichni moc dobře vědí, že já a spánek jsme si souzeni a proto za probuzení je nejhorší trest.

„Já vím, ale je večeře.“ Oznámí ostře a čeká co mu odpovím.

„Nemám hlad. Nepřijdu.“ Spadnu znovu do postele a všechny jeho protesty ignoruji.

Nechci dolů, nechci vidět otce a rozhodně teď do sebe nic nedám.

Zachumlám se do peřin a usnu.

 

Znovu mě něco probudí, tentokrát to však není nikdo z rodiny nýbrž otravný budík pokřikující nejrůznější výhružky pokud nevstanu z postele.

Natáhnu se rukou, která je blíž k okraji postele a chytnu doličný předmět. Přímím pohybem zápěstí se předmět mého nezájmu ladně přesunul na protější zeď a rozbil se.

„Goro!“ zavře někdo a prudce otevře dveře.

„To už je sedmý budík za tenhle měsíc! Další si už budeš kupovat sám.“ Vtrhne mi do pokoje Ichiro a začne se mnou třást.

I když má drobnou postavu, nikdo si mu nedovolí odporovat pokud zvedne hlas.

„Jasně.“ Odpovím jednoslovně a otočím se na druhý bok.

„Za pět minut ať jsi dole na snídani jinak půjdeš do školy nahý. A bez odmlouvání.“ Rozkázal a v mžiku odešel.

Přetočil jsem se zpět a trpitelsky pohlédl na dveře. Hlasitě si povzdechl a začal se hrabat z postele.

Rychlostí blesku jsem se dostal do koupelny a za tři minuty vycházel umytý upravený a oblečený v uniformě.

Uniforma se skládá z černých džín, bílé košile, rudého saka a černé kravaty, kterou jsem si záměrně nechal povolenou a nechal jsem u košile rozepnuté první dva knoflíčky.

Nesnáším kravaty, hrozně škrtí.

Vezmu tašku, nastrkám do ní pár nepopsaných sešitů a propisek a hodím ji přes rameno.

Mobil a peněženku tam dávno mám.

Sejdu  dolů do kuchyně a podívám se po všech přítomných.

„Dobré ráno.“ Zívnu a sednu si na jednu z židlí, která ještě není obsazená.

„Bylo by, kdyby se někdo z postele vyhrabal dřív jak před půl osmou.“ Popíchl mě Jiro a mrkl na své dvojče.

Otec už byl dávno v práci takže se mohli věnovat jenom sobě.

„Stěžuj si posteli, ona mě nechtěla pustit. Říkala, že by jí bylo smutno.“ Pokýval jsem vážně hlavou a ostatní se rozesmáli.

„Tady,“ podal mi Rokuro hrnek s kafem a sedl si vedle mě.

Upřel jsem pohled na hrnek, zahuhlal něco jako poděkování a obsah kopl do sebe na jeden lok.

Káva je to jediné co mě po ránu dokáže postavit na nohy.

„Tak jdem?“ zvednu se už pln elánu.

„No to je hezké. Vstáváš jako poslední, ale chceš odcházet mezi prvními.“ Zakroutí nevěřícně hlavou Renzo a obejme Jira, který se k němu přivine.

„Jako bys mě neznal.“ Pokrčím rameny a přejdu do předsíně pro boty.

„Počkej, dnes je první den takže půjdeme spolu.“ Zastaví mě Ichiro a zavede zpátky do kuchyně.

Z domu a komplet vycházíme až o tři-čtvrtě, kdy už nedočkavě přešlapuji na místě.

Celou cestu jsem jako na trní, ale čím blíž jsme té odporně bílé kvádrové budově tím více zpomaluji.

„Co se děje?“ zeptá se, se starostí v hlase, Ichiro.

„Tohle se děje.“ Řeknu teatrálně a tragicky ukážu na přibližující se budovu.

„Snad to nebude tak strašné. Vždyť ve třídě budeš s Rokurem, tak to nebude tak špatné, ne?“ zvedne mi optimismus na bod mrazu a usměje se.

 

Za průběžného hovoru dojdeme až před dveře ředitelny. Podle cedulky je ředitelem žena.

Shichiro opatrně zaklepe a poté, co se zevnitř ozve hlasité dále, vstoupíme.

Za objemným stolem sedí přísně vyhlížející paní, které může být kolem padesáti, a která se na nás nerudně dívá přes své kostnaté brýle.

Její zjev komplet připomíná seschlou čarodějnici, která jen čeká na příležitost použít svůj kouzelný proutek.

„Co potřebujete?“ nakrčí nos.

„Dobrý den. My jsme noví studenti. Hlásili jsme svůj příchod již předem.“ Ujme se iniciativy Ichiro.

„Ano, vím o vás, ale proč je vás tak moc? Nezatoulal se mezi vás nějaký student, aby nemusel na hodinu?“ prohlíží si nás jako pod mikroskopem.

Ichiro začne počítat. Přepočítá to třikrát, ale pokaždé se dopočítá jen do sedmi.

„Ne, jsme tu jenom my. Je nás sedm.“ Zavrtí hlavou.

„Aha, to by odpovídalo,“ povzdechne si a vezme do ruky nějaké papíry, „tady máte každý rozvrh, seznam učebnic a knih a hlavně školní řád, který jak doufám si pořádně prostudujete.“ Vrazila každému pár papírů do náruče a nebezpečně se usmála.

Podívám se na svoji kopu zabitých stromů a v duchu si povzdechnu nad řádem, který je skoro nekonečný a nad zbytečně stráveným odpolednem.

„Nezapomeňte se řádně chovat jak ve vyučovacích hodinách tak o přestávkách. Každého učitele či dospělého pozdravte. Za tři pozdní příchody do hodin ať už jsou kdykoliv bude třídní důtka a po dalších třech to jde víš až k podmínečnému vyloučení, takže si dejte pozor na to, kdy vstáváte. Také dbejte na upravenost, do školy nechodíme bez uniformy a nechci vidět piercing(pozn. Aut.: nevím jestli jsem to napsala dobře), za porušení pravidel dostanete školní trest. Za další porušení důtku a pokračuje to znovu dál až k vyhození ze školy.“ Vychrlila ze sebe a propletla prsty na rukou a podepřela jimi bradu.

Koukali jsme na ni jako na zjevení, proto asi dlouho v této pozici nezůstala.

„Teď můžete jít do svých tříd. Samozřejmě učitelé o vaší přítomnosti ví, přesto se pokuste co nejméně přerušit vyučování,“ usmála se a pokynula ke dveřím.

Rychle jsme se sebrali a vypadli dřív než začne něco dalšího.

Na chodbě jsme se po sobě podívali a zhluboka si všichni oddechli.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Mizu-chi - Jůůůůů...

20. 11. 2013 10:13

...a kdy bude pokračování?