Přijíždíme!
Goro
Sedím v autě a koukám z okna. Nebaví mě to. Nikdy mě nebavily dlouhé cesty autem. A zvlášť když ani nevím kam jedeme. Táta nám to odmítl říct.
"Ježiši já už chci ven."zasténá Shichiro.
"To my všichni."ujistí ho kousavě Rokuro.
"Co takhle o tom nemluvit?"nadhodí Ichiro.
"Ale to nejde. Už je to nesnesitelný."zabrble Shiro.
"Je tu vedro."vydoluje ze sebe Jiro.
"A nedýchatelno."souhlasí s ním Renzo.
"Tati kdy už tam budeme?"zeptám se za všechny.
Táta se popuzeně ušklíbne.
"Až tam budeme tak tam budeme a ticho."odsekne.
"Tss."otitulujeme ho svorně.
Je nás sedm.
Sedm bratrů.
Nejstarší Ichiro, kterému je 20, potom Jiro a Renzo, dvojčata kterým je 19, čtvrtý Shiro má 18, pátý jsem já, mě je 17, o rok mladší je šestý Rokuro a poslední a nejmladší sedmý syn je patnáctiletý Shichiro.
No jo rodiče se činili a každý rok nové dítě. Máma nejspíš chtěla holku, ale toho se už nedožila.
„Tati, mohu otevřít okno? Tady se opravdu nedá dýchat.“ Zeptá se ho Ichiro, ani nečeká na odpověď a stahuje dolů okénko.
Vítr začne jemně proudit dovnitř a všichni se spokojeně nadechnou nového kyslíku.
Nová změna přestane v okamžení, kdy otec zvolí u volantu zavřené okno, a přísun vzduchu se zavře.
„Ne, lepší bude, když budou zavřená.“ Prohlásil a přestal si nás všímat. Což mělo za následek jeho plné ponoření do řízení a naše dohady kdo umře první na nedostatek kyslíku.
„Umírám!“ zařve Shichiro.
„Já první!“ přidá se Shiro.
„Ne, já mám přednostní právo!“ rozchechtá se Ichiro.
Všichni se začneme jako na povel smát a ustaneme ve chvíli kdy otec zastaví auto.
„Co se stalo?“ zeptá se Renzo.
„Už není cesta, po které by jsme mohli jet?“ přidá se k němu Jiro.
„Tati, tys už jel po všech cestách na světě?“ doplňuje Rokuro.
„Já si říkal proč to tak dlouho trvá.“ Pokývám hlavou.
Šest přítomných se rozesměje na všechny strany a zbylý přítomný mě protne pohledem.
„Už jsme na místě.“ Zkonstatuje otec poté co se dosmějí a vyleze z auta.
Všichni se podíváme z oken a skutečně, jsme v nějakém městečku, které obepíná les.
U dveří se strhnou války o to, kdo dřív vystoupí, div se nevysypeme na zem společně.
Když už jsme všichni v bezpečné vzdálenosti mimo auto, pomůžeme tátovi s věcmi.
Máme systematické rozdělení úkolů, abychom se jeden druhému nepletli pod nohy a to, že si každý bere svoje věci, a když je má uvnitř, nosí jídlo.
Rokuro si jako první vytáhl Kira, to je jeho koťátko, kterému říká, že je ‚roztomilý‘. Nikdy jsem nechápal jeho nadšení pro kočky. Kira je rezavý modrooký kocourek, aspoň to vždycky tvrdí když se s ním hádám o jeho barvě.
Vytáhl ho z klece a dal si ho do náruče.
Přešel k autu a vytáhl si z ní jednu ze svých tašek.
„Musíš mít ten pytel blech všude sebou?“ zeptal jsem se naoko naštvaně. Ví, že to tak nemyslím. Kira, je jediná kočka co snesu.
On rozezleně dupl a provrtal mě pohledem
„Já?! Co ty a ty tvoje kostlivčí příšery?“ rozkřičel se na mě.
„Mým ještěrkám nebudeš říkat příšery! Ty, ty, ty čarodějnice s koštětem!“ oplatím mu stejnou dávkou.
„Kira není žádný koště, ty potravo pro hmyz!“
„Žížala? Ty si mě dovoluješ nazývat žížalou?, ty pablbe obecný!“ dupnu si taky a zacuká mi koutek. Nevydržíme se hádat věčně.
Mrkne na mě a oba se rozesmějeme.
Jakmile skončíme u pochechtávání, začneme se znovu věnovat vytahování kufrů z auta.
Naštěstí nemusíme tahat nábytek, ten dovezli stěhováci už dva dny zpátky.
Když už mám všechny svoje věci v pokoji a jídlo dané do kuchyně, čekám až si ostatní rozeberou zbytek tašek.
Ichiro vezme poslední tašku a já si oddechnu.
Položím ruku na dno kufru a písknu. Z vnitřku auta vycupitají moje krásné ještěrky, které mi přelezou přes ruku na ramena.
Jeden je zeleno-modrý Minami a druhý modro-fialový Minoru.
S nimi na ramenou se vydám k domu. Je to dvoupatrová vilka, dost velká, abychom se tam všichni vešli.
Táta už nám ji popisoval do nejmenších detailů.
V prvním patře je kuchyň laděná do tónů podzimních barev, obývací pokoj, vymalován na světle zelenou s tmavým nábytkem, předsíň, v barvách meruňky, dveře do sklepa, knihovna, která je snad největší ze všech pokojů, koupelna jemně sladěna do mořských vln, pracovna kam nesmíme chodit a tátův pokoj.
Druhé patro náleží jenom nám. Každý má svůj pokoj, ze kterého vede soukromá koupelna.
Barvy si každý vybíral podle sebe.
„Goro, přestaň snít s otevřenýma očima!“ křikl na mě Jiro a spolu s dvojčetem mě začali popichovat.
„Pojďte dovnitř kluci!“ zavolal na nás otec zevnitř.
Až teď jsem si uvědomil, že všichni stojíme před domem a civíme na na jeho mohutnost.
„Jé, dobrý den. Vy musíte být ti noví.“ zavolal někdo na ulici.
Jako na povel jsme se otočili za hlasem a spatřili vysokého mladíka.
Blonďaté, po krk dlouhé, vlasy mu vlály ve větru a tmavě modré oči prozrazovaly pobavení.
Protnul nás pohledem a poslední pohled hodil po Rokurovi, na kterého zíral hodnou chvíli.
Byl pohledný, ale ne můj typ.
„Ano, právě jsme se přistěhovali.“ Podal mu ruku Ichiro.
Stiskl mu ji a lehce se usmál.
Otočil jsem se nenápadně na Rokura.
Je vidět, že přítomnost neznámého mladíka mu dělá rudo až za ušima.
„Jak se to tu vlastně jmenuje?“ nakloní Shichiro hlavu na stranu.
Neznámý se začne lehce pochechtávat a přejde až do hlasitého smíchu.
„Hele to není vtipný! Neřehtej se jako kůň!“ ohradil nás hned Jiro a nepříjemně se na kluka zamračil.
„Promiň, ale je divné, že jste se zabydleli ve vesnici, kterou ani neznáte.“ Objasní jasný fakt, který nikdo z nás nemůže vyvrátit a pokrčí rameny.
„Otec nám to odmítal sdělit.“ Trhne Shiro uraženě hlavou.
„Aha, no jste v Shigaichi. Městečku krve.“ Pronese jakoby se nic nedělo.
Po zádech se mi prožene husí kůže až se oklepu.
Jak si poté všimnu, nejsem jediný, kterého to vyděsilo.
Všichni mí bratři se v nestřežených chvílích oklepali.
„Jsem Nemu Magu. Kdybyste cokoliv potřebovali, stačí říct.“ Ještě naposledy se usmál a byl pryč.
Pomalu jsme se jeden po druhém vzpamatovali a přešli z vysluněné části venku do chladnější části kuchyně.
„Proč jsi nám neřekl, že se to tu jmenuje Shigaichi?“ vybafl Renzo na otce jen co jsme vstoupili do místnosti.
„Jak to víte?“ zeptá se místo odpovědi, zní vystrašeně.
„Jeden kluk nám to řekl, myslím že se jmenoval Magu.“ Zakývá hlavou Shichiro.
„Aha, no moc se k němu nepřibližujte, dobře?“ začne vyndávat jídlo na pult.
„Proč? Byl docela fajn.“ Zajímám se.
„Prostě proto! Na všechno nepotřebujete znát důvod! Běžte si vybalit!“začne křičet a nakonec ukáže směrem do patra.
Nikdo nic neříká a pomalu se začneme sbírat a mířit do pokojů.
