Zvrácené myšlenky

V klidu jsem si s ostatními seděl v hlavním sídle Yakuzi a povídal si o nové zakázce. Tentokrát to byl šestnácti letý kluk, který vypadal tak na čtrnáct. Delší světle modré vlasy a naprosto totožně barevné oči. Na první pohled svatoušek. Náš rozhovor utne třísknutí vchodových dveří. Ty dveře jsou v přízemí a my jsem na druhém konci druhého patra.
"Zase je naštvanej."poznamenám jako by to ostatním nedošlo. Mluvím o našem bossovi. Ucítím na sobě soucitné pohledy.
"Proč vždycky já?"zeptám se i když vím, že se mi odpovědi nedostane. Boss se za chvíli zastaví před místností, ukáže na mě, pokyne ať jdu s ním a rázuje dál. Odevzdaně stoupnu a jdu za ním do jeho ložnice.
"Co tě naštvalo tentokrát?"zeptám se. Chi se na mě otočí a hodí mě na postel. S naprostou ignorací poletujících knoflíčků ze mě strhne košili a vše je jako vždycky.

"Už mi řekneš co tě tak namíchlo?"zeptám se když skončíme. S povzdechem se na mě podívá a zavrtí hlavou. Z toho nic nedostanu.
"Fajn tak jiná otázka. Už sis někoho našel? Nehodlám ti dělat milence kdykoliv se ti zachce a dole už mě to taky nebaví krom toho mě pokaždé bolí zadek a ostatní mě litují a to já nechci."vychrlím na něho. Přistiženě sebou cukne.
"Aha takže nenašel."usoudím.
"Tady je nová zakázka."podám mu složku, kterou jsem donesl sebou. Chi si ji vezme a začte se.
 

"Ike počkej přece."zaslechnu supění mého kamaráda. Otočím se a vidím ho jak se snaží prorvat houfem studentů mířících opačným směrem. Musím se smát, když se pokaždé posune o pár centimetrů a za chvíli je o metr v zadu. Nakonec rezignuje a postaví se bokem do jedné ze tříd. Po pěti minutách kdy už na chodbě není ani noha ke mě pomalu dojde. Společně dojdeme ke skříňkám. Z paměti vydoluji správnou kombinaci čísel a otevřu.
"Co máme zítra?"houknu na Yukiho, který stojí o čtyři skříňky dál.
"Zítra je středa 'jazykovka'."poznamená.
"Aha takže japonština, angličtina, italština a španělština a to všechno završeno dvouhodinovkou chemie."vyjmenuji. S Yukim si svorně povzdechneme.
"To bude den."zabručí a přibouchne věci sypající se ze skříňky. Napodobím ho jen s tím rozdílem, že na mě nic nepadá a rozhodím kód. Dojdu k němu a jdeme domů.
"Píšeme něco zítra?"zeptá se Yuki jen aby se neřeklo.
"Slovíčka španělština, angličtina, test jedenáctá lekce italština a toť vše."řeknu otráveně.
"To jim nestačí že jsme dneska psali fyziku a dostaly testy z matiky, který dopadly katastrofálně?"zasténá Yuki. Musím se smát jak zoufale vypadá.
"To víš že nestačí."zasměji se a rozloučím se s ním u jeho domu. Po cestě mě dožene Kuro, jeho černá poloperská čičinka. Otře se mi o nohu a zavrní. Zvednu ji do náruče a jdu s ní až na konec ulice. Tam j položím a seběhnu kopec dolů. Zastavím se až před bytovkou. V okně do kuchyně uvidím, že se svítí což znamená že jsou doma rodiče. Zhluboka se nadechnu a vydechnu abych se připravil na hádku která nastane. Nejdřív odemknu vchodové dveře, pak vyběhnu do druhého patra a otevřu si do bytu.
"Kde jsi byl?!"okamžitě zaslechnu popuzeného otce.
"Ve škole."odpovím prostě. Je jedno co jim řeknu vždycky to vyjde na stejno.
"Nějak dlouho ne?"přidá se matka. Protočím oči za což si vysloužím facku.
"Nebuď drzej."
"Ještě jsem ani nic neřekl."ohradím se. Přiletí další facka z druhé strany.
"Jdi se učit!"zavrčí otec. Poslechnu a zalezu k sobě. Zamknu se a natáhnu se na postel. Asi po dvou hodinách se fakt dám do učení. Je toho hodně. Skončím asi o půl jedenácté. Nemám energii ani jít si pro něco k jídlu a tak přes sebe přehodím peřinu a spím. Ráno mě probudí dost hlasité bouchání na dveře a následné třísknutí dveří od našeho bytu. Cuknu sebou a posadím se. Poslepu nahmatám mobil a přinutím se otevřít oči. Tak to dopadá když nezatáhnu rolety a hned po ránu svítí slunko. Se zasténáním padnu zpět do polštářů. Je teprve půl sedmé. Znovu už neusnu a polovinu viny na tom má i Kuro, která ke mě vlezla oknem. Jak se vyškrábala do druhého patra se mě neptejte, nejspíš po stromě. Rozespale a vyčítavě se na ni podívám, když mi začne olizovaz obličej.
"To mi Yuki tak moc nevěří?"zeptám se jí a zvednu se. Souhlasně mňoukne a já si povzdechnu. Poté co se obleču odemknu a jdu do kuchyně. Přesně podle předpokladů tam nic není. S kyselým výrazem naliji Kuro mléko, které tam zázrakem je. Počkám až všechno vylíže a poklidím po ní. Ještě zaběhnu do koupelny spáchat hygienu a pokusit se urovnat vlasy, ale marná naha. Nejspíš se nechám ostříhat.
"Tak pojď Kuro jdeme."vezmu ji do náruče. Zapřede a spokojeně se nechá nést až k Yukimu, který už stepuje před barákem.
"Ike my jsme zapomněli. Dneska je třídnická hodina."vyhrkne a už mě táhne pryč. Kuro nespokojeně prskne a seskčí. Podívám se na mobil. Je 7:25 máme tam být o půl. Ujmu se vedení a tentokrát táhnu já Yukiho. Po chvíli ho nechám aby běžel sám. Do školy doběhneme 29 a do třídy těsně před učitelem. Ten se na nás pobaveně usměje a začne kecat o blížícím se výletu. No blížícím, on se samozřejmě blíží, ale i tak jsou to pořád 3 měsíce. Měli jsme na výběr Itálie, Španělsko nebo Anglie. Já i Yuki jsme si vybrali Itálii, ale budu muset někde sehnat peníze. Rodiče mi to nezaplatí ani v nejmenším a tak mi půjčí Yukiho rodiče, takže jim to musím nějak splatit.
"Stejně pořád nechápu proč Sicílie."poznamená vedle mě Yuki když pět minut před začátkem hodiny dostaneme přestávku. Jen pokrčím rameny. V hodině si lehnu na stůl a poslouchám jak učitelka nadává, že nenumíme učivo prvního stupně základní školy. Já dostal kupodivu za jedna a Yuki za dva takže za chvíli už máme čtverečkovaný sešit a zapáleně hrajeme piškvorky.
"Pane Sugeru vy snad máte snad známku odpovídající tomu že si klidně můžete hrát piškvorky?"oboří se na mě vztekle. Kývnu a ukážu jí test.
"A vy pane Arashi?"přehodí pohled na mého protivníka. Ten jí ukáže papír s jednou chybou a spokojeně udělá další kolečko. Zasměji se učitelčině výrazu a křížku pátý křížek ve svislé řadě. Yuki se zamračí a začne novou hru. Další hodinu v anglčtině se propisku snažím přesvědčit ať ty slovíčka napíše sama, ale nakonec je stejně musím napsat sám. Italštinu kompletně nezvládám, ale nejhorší by to být nemuselo a španělštinu jakž takž sesmolím. Ještě chemie a jde se domů.
"Chcípnu."podotkne Yuki a zavěsí se na mě. Zabručím něco ve stylu že on nemá co říkat, když se celou dvouhodinovku chemie flákal.
"Dojdeš dneska?"zeptá se mě před jeho domem. Zamyslím se.
"Asi jo. A nevadilo by kdybych i přespal?" Yuki zavrtí hlavou.
"Jako by to někdy vadilo."usměje se. Zamávám mu a jako obvykle jdu s Kuro na roh. Pak kopec dolů a jsem u bytovky. Dneska to nevypadá, že by někdo byl doma. Vylezu schody a zarazí mě otevřené dveře.
"Je tu někdo!?"křiknu. Žádná odpvěď. Pomalu se začnu rozhlížet. Najednou mě někdo ze zadu majzne po hlavě a já ztratím vědomí.