Zvrácené myšlenky

 Co on v té hlavě má? Myslel jsem si, že mozek, ale teď o tom začínám silně pochybovat. Opět jsem našel jeho číslo a zavolal mu.

„Co je?“ozvalo se v telefonu.

„No víš, abys mohl najít můj mobil, potřebuješ jeho signál a ten dostaneš asi těžko, když mi to položíš.“

„To je fakt.“řekl Nao podivně zastřeným hlasem.

„Jak to je fakt? Přemýšlej normálně a ne jako by mi šlo o život.“zvýšil jsem hlas.

„Tobě, ale jde o život.“zavrčel do telefonu.

„To je vedlejší. Myslíš, že mi pomůže, když se budeš chovat jako úplnej blb?“

„Ne. To ti asi nepomůže.“

„Žádný asi. To mi nepomůže. Tak a teď skus najít signál mého mobilu.“

„Dobře!“vykřikl Nao.

„Ticho. Jestli zjistí, že mám mobil tak jsme v prdeli.“

„Promiň.“zašeptal.

„Zas tak potichu nemusíš.“odechl jsem si. Nao mě už neodpověděl. Strčil jsem mobil do kapsy a přecházel sem a tam po místnosti. Najednou jsem uslyšel zvuk otevírajících se dveří. Podíval jsem se tam a uviděl Uragiho.

„Takže ses z těch provazů dostal.“poznamenal a sešel dolů.

„Z těch by se dostal každej trošku inteligentnější člověk.“odfkrl jsem si a opět začal přecházet po místnosti.

„No nepovídej.“

„Povídám. A kdy mě vůbec hodláš zabít?“

„Až před Naem. Takže to vyhledávání mobilu je zbytečný, protože já vyhledám jeho. Řekni mu, že když je z něčeho nadšenej tak je až moc hlasitej.“řekl a znovu odešel.

„Haru!“uslyšel jsem výkřik z mé kapsy.

„Jako bych ti to neříkal.“řekl jsem vážně do telefonu.

„Promiň. Než se dostanete k nám, zkusím vymyslet plán jak tě od něj potom dostat.“řekl Nao. Poté se dveře opět otevřely a Uragi mi vzal telefon.

„Ahoj synovče. Setkáme se na starém staveništi. Víš kde to je ne? Jednou tě tam moji muži pěkně zmlátili, než se objevil Haru. Takže za hodinu tam. A nezpozdi se. Pokud ano tak nevím co se Haruovi před smrtí může stát.“ušklíbl se a vrátil mi telefon do ruky. Potom beze slova odešel.

„Já toho idiota zabiju!“slyšel jsem Naův zlostný výkřik. Nemělo smysl mu cokoliv říkat, protože Nao když je hodně naštvaný tak nevnímá vůbec nic. Mám dojem, že nevnímá ani svoje vlastní chování.

„Haru.“ozvalo se v telefonu. Byl to Senův hlas.

„Ano?“

„Neboj se. Šéf je sice naštvaný do takové míry, že by se při tvé záchraně mohl zabít, ale…“

„Ale… To mě teda moc neuklidňuje.“

„Neboj. Uklidníme ho. Pokud uslyší o tobě tak by se měl teoreticky zklidnit.“

„Teoreticky?“ Jako bych viděl Senův obličej, který říká něco v tom smyslu „Jo teoreticky. Znáš Naa.“ Nebo něco podobného.

„Jo… Prostě na nás počkej.“řekl.

„O to se bát nemusíš. Já totiž opravdu nemám kam utéct.“ Sen to položil a já se posadil do rohu místnosti. Takže za hodinu uvidím Naa. To je super. Jestli zemřu tak aspoň poslední, co uvidím, bude on. I když vidět ten jeho nasraný obličej ani nechci. Vypadá až moc strašidelně.

Asi po tři čtvrtě hodiny mě Uragi vytáhl z místnosti a převázal mi oči šátkem. Potom mě někam asi deset minut vlekl. Hodil mě na zem a dál se nic nedělo. Dalším pozdvižením byl až příchod Naa.

„Pusť ho!“vykřikl.

„Ne. Nenechám mi ho znovu utéct.“řekl Uragi s klidem v hlase. Strhl mi šátek z očí, až mi spálil kůži a surově mě zvedl ze země. Přitiskl mi nůž ke krku a mírně zatlačil, až se po špičce nože skutálela kapka mé krve. To Naa dohnalo do bodu varu.