Zvrácené myšlenky

 Dojeli jsme do kanclu. S Naovou pomocí jsem došel až nahoru a tam se svalil na gauč. Ani tričko nedokázalo, zastavil krev a já pomalu ztrácel vědomí.

„Hyo!“zahřměl Nao. Z vedlejší místnosti vyběhl nějaký muž. Nebyl jsem schopnej vnímat kdo. Za chvíli opět odběhl.  Jeho opětné přítomnosti jsem si všiml, až když mi něco vpíchl do ruky. Ztratil jsem vědomí úplně. Ztratil jsem moc krve.

Měl jsem sny o Uragim. Zdálo se mi pořád to stejné dokolečka. Ten výstřel a pocit cizí krve na mém těle. Pořád dokolečka až jednou to bylo jiné. Místo toho abych cítil krev Uragiho jsem ucítil svou vlastní a s trhnutí jsem se vzbudil.

V místnosti byla tma a z vedlejšího pokoje šly slyšet hlasy. Pochopil jsem, že jsme ještě v kanclu. Šáhl jsem si na svou ruku a ucítil lepkavou a teplou tekutinu. Pravděpodobně mi rupl steh. Vylezl jsem z postele a zapotácel se. Když jsem chytl rovnováhu došel jsem až ke dveřím vedoucím do hlavní místnosti kanceláře. Když si mě Nao všiml, přiskočil ke mně a pomohl mi dojít až k židli. Potom ke mně přišel Hyo. Umrtvil mi ruku a beze slova obnovil prasklý steh. Všichni se na mě starostlivě dívali. Celkem mě to rozčilovalo.

„Jsem v pohodě.“Odsekl jsem kousavě.

„Haru všichni o tebe měli strach tak nebuď tak protivnej.“vyjel na mě Nao. Takhle se ke mně ještě nechoval. Došlo mi, že jsem to asi trochu přepískl.

„Omlouvám se já jen…“začal jsem, ale Nao mě zarazil.

„Ne já se omlouvám. Vím, jak se po tom všem musíš cítit.“ Vděčně jsem se na něho podíval. Potom jsem šel k němu a políbil ho. Všichni měli dostatek taktu a dívali se jinam.

„Všichni byste si měli jít odpočinout.“řekl jsem. Všichni se podívali po Naovi a ten jenom kývl. Potom mě vzal do náruče a odnášel dolů do auta. Ani jsem nijak zvlášť neprotestoval, protože jsem neměl náladu se s ním hádat. Naložil mě do auta a jeli jsme domů. Doma sem padl do postele a Nao jevil značný zájem o mé tělo.

„Dneska ne.“zarazil jsem ho a políbil. Abych alespoň trochu zchladil jeho vzrušení, klekl jsem si k jeho rozkroku a svými ústy mu pomohl k uvolnění. Poté jsme se oba natáhly a usnuli, i když Nao svou oblíbenou činnost s mým tělem nerad odkládal.

Ráno jsem se vzbudil jako první. Vylezl jsem a zalezl do sprchy. Musel jsem si, ale dávat pozor abych si nenamočil poraněnou ruku. Najednou někdo zazvonil a tak jsem neochotně vylezl, oblékl si košili a šel otevřít. Za dveřmi stál jeden z Uragiho mužů. Vtiskl mi do ruky nějakou obálku a zase odešel. Zmateně jsem zavřel a sedl si do kuchyně. Otevřel jsem obálku, ze které vypadl můj mobil. Teprve když jsem ho uviděl mi došlo že jsem ho neměl. Byl celej dodřenej, ale fungoval. Zalezl jsem zpátky do ložnice a oblékl se. Na stoje v kuchyni jsem nechal Naovi vzkaz, že jdu ven. Rozhodl jsem se jít prozkoumat tu místnost s věcmi, co patřili mé rodině. Vzal jsem si klíčky od auta a vyrazil.

Cesta tam mi trvala dvě hodiny, a jak jsem očekával Nao mi zavolal kde jsem.

„Kde jsi Haru?“

„Na cestě do Uragiho starého sídla.“oznámil jsem mu.

„Proč si mě nevzbudil? Jel bych s tebou.“řekl chladně.

„Promiň Nao, ale na tohle chci být sám.“

„Aha chápu.“

„Opravdu se omlouvám.“tuhle větu už nejspíš neslyšel, protože to položil. Chápu, že o mě má po tom co se stalo strach, ale na některé věci chci být sám.

Konečně jsem dojel k té obrovské budově, kde jsem strávil spoustu let. Vlezl jsem dovnitř. Nikde nebylo ani živáčka. Pomalu jsem procházel celou budovou a hledal ty správný dveře. Zatím všechny co jsem vyzkoušel byli odemčené, až jsem úplně na konci chodby narazil na jedny zamčené. Zastrčil jsem klíč dovnitř a otočil jím. Dveře se okamžitě otevřely a mně se naskytl úchvatný pohled.