Jdi na obsah Jdi na menu

01-Oheň

26. 8. 2013

 # Milován živly 01-Oheň #

A je to tu zase. Jen co vystrčím nos z baráku, jdou po mě. Proč proboha? Co jsem jim udělal? Rychlostí blesku se rozběhnu na zastávku. Teď už vycházím těsně před tím než má autobus dojet na zastávku, abych až tam doběhnu jenom nastoupil. Když jsem v dopravním prostředku nebo v nějaké budově tak mě naštěstí nechají na pokoji. Nevím proč, ale jsem jim za to vděčný. Za běhu se snažím vyhnout ohnivým koulím, kořenům stromů, které se tam vzaly z bůh darma, protože kolem není strom ani jeden, potom také nevysvětlitelné spoustě vody, která je snad všude, a ještě odporně chladnému, ostrému, štiplavému větru, který chvíli fouká z leva, pak z prava nebo zepředu. Konečně udělám dlouhý skok do autobusu a sesunu se na sedadlo vedle mého nejlepšího kamaráda, kterého znám opravdu od narození.
"Nepodcenil jsi to dneska trošku?"směje se. Hodím po něm vzteklým pohledem. Zajímalo by mě proč ostatní lidé nic nevidí když se kolem najednou prožene smrtící oheň. Pak nastávají takové situace, kdy začne hořet dům, nebo jsou obrovské potopy, či uprostřed křižovatky vyroste strom a všichni jsou z toho na větvi, protože jim hlava nebere jak se to mohlo stát.
"Možná jo."povzdechnu si.
"Proč nechodíš dřív?"povytáhne obočí. To mu tak budu vykládat.
"Aby se zvědavci jako ty měli čemu divit."odseknu. Začne se smát. Já ho prostě nechápu.
"Yoso mám dotaz. Nesledují tě poslední dobou podivní lidé?"zaskočí mě. Zmateně se na něj podívám a pak to ze mě nějak vyjede samo.
"Jasně že jo. Proč si myslíš, že vyrážím tak pozdě z domu?" Sklopí pohled. Ví o tom snad něco?
"Proč se ptáš?"šťouchnu do něj protože mě už pár minut ignoruje.
"Jen tak. Poslední dobou vypadáš dost utahaně, pošramoceně a ustaraně."vysvětlí.
"Neboj se. Jsem v pořádku. Děkuji že se o mě bojíš."obejmu ho. Mírně zalapá po dechu. Už delší dobu sleduji, že ke mě něco cítí. Usměji se a pustím ho. Odvrátí ode mě pohled.
"Yoso kdybych musel odejít, odpustil bys mi to?"zeptá se.
"Proč bys měl odcházet?" Proč něco takového vůbec říká. Chvíli mlčí.
"Já vlastně ani nevím. Jen mě to tak napadlo."řekne. Zamračím se. Je ho nikdy nic nenapadne jenom tak. Nic neřeknu a zahledím se z okna. Tohle se mi nelíbí.
"Vystupujeme."drcne do mě. Vzpamatuji se a vylezu za ním. Mlčky dojdeme do školy kde se ode mě odpojí. Já jsem na nižší střední on na vyšší. Sednu si do lavice a připravým se na přežití školy kterou nakonec opravdu přežiji, ale s vypětím všech sil.
"Hane jdeme?"zavolám na něho od brány nižší střední. Rozloučí se s nějakým fialovovlasým klukem a zamíří ke mě.
"Kdo to byl?"zajímám se. Jeho přátele znám ale toho klula jsem v životě neviděl.
"Sumato Itachi. Nový student."
"Aha. K nám taky jeden přišel. Akuma Shô. Má červené oči jako ty. Nikdy jsem si nemyslel, že ještě někoho takového potkám."zasměji se a táhnu Haneho na zastávku, protože se strašně loudá a za chvíli to jede. Stihneme to jen tak tak. Celou cestu je zamlklý a vystoupí se mnou.
"Nevystupuješ až tu příští?"podivým se. Mlčí.
"No tak Hane co se děje?"snažím se to z něj vypáčit když bok po boku jdeme ke mě. Nic. Žádná odpověď. Čekám kdy se na mě zase vrhnou ti čtyři, ale nic se neděje. Je to divný. Otevřu domovní dveře a jen co se za námi opět zavřou se na mě Hane vrhne. Začne mě líbat a rukou se dobývá pod moji uniformu.
"Počkat! Hane co to děláš?"snažím se ho od sebe odtrhnout. V jeho očích si všimnu něčeho co tam nikdy dříve nebylo ani náznakem. Smutku nehorázného smutku a stínu strachu.
"Hane?"otáži se. Jen mě políbí a já stratím odhodlání se bránit. Kompletně mu podlehnu a začnu se pomalu přidávat. V zájemném objetí se dostaneme do postele kde se pomilujeme a já vyčerpáním usnu. Probudím se a převalím se na bok kde by měl být Hane. Hmátnu ovšem do vzduchu a obejmu pouze polštář. Otevřu oči a opravdu, Hane tam není. Vysoukám se z peřiny, do které jsem zvláštně zamotaný a nasoukám se do uniformi, která se skládá z bílé košile, saka barvy tmavšího tirkysu, kravaty, kterou nenosím, je to zbytečný kus látky, který mě škrtí a černých kalhot. Došourám se do kuchyně, kde čekám, že bude Hane, ale místo něho tam sedí ti dva nový studenti ze včerejška.
"Co tu děláte? Kde je Hane? Jak jste se sem kurňa dostaly?"vyhrknu. Cuknou sebou. Nejspíš si mě nevšimli a ten fialovovlasý začne něco schovávat.
"Hane se už nevrátí. Zklamal ve své úloze a tak byl nahrazen námi."odpoví mi.
"O čem to tu žvatláte? Jaké úloze? Okamžitě chci Haneho. Kde je? Kam šel?"
"Říkám ti, že se nevrátí! Ti čtyři co tě sledují jsou součástí..."začne být mírně nepříjemný.
"Mě je jedno čeho jsou součástí. Já chci Haneho a to hned teď!"zavrčím a v očím mi nebezpečně blízkne. Popravdě v očích ucítím žár, který jako by vzplanul mím vztekem. Ti dva se po sobě poplašeně podívají.
"Kde je Hane?"zeptám se znovu netrpělivě.
"Zavedu tě tam."řekne Shô. Itachi se po něm znepokojeně podívá.
"Nemáme na výběr."pokrčí rameny a za ním se objeví něco jako světelný tunel, který vede vesmírem. Pokyne mi ať jdu. Poslechnu ho a vejdu. Vchod se za mnou zavře a oni zůstanou v mé kuchyni. Rozhodně se vydám vpřed dokud nenarazím na konec. Otevřu jakési dveře a zůstanu koukat na řady a řady lidí uspořádaných v kruhu od spodu vzhůru. Uprostřed v masivních okovech stojí Hane, který se na mě zmateně dívá. Vůbec nechápu o co tady jde, ale i tak se vydám k němu. Možná jsem si měl vyslechnout co mi Itachi chtěl říct, ale to bych nebyl já, kdybych se do všeho nevrhl po hlavě. Celým tělem mi proudil vztek.
"Jakým právem jste mi odvedli Haneho přímo z postele?"zavrčím na přítomné. Ozvěna, kterou to způsobilo jenom upevní hněv v mém hlase.
"Sklamal. Neochránil vás tak jak měl a ještě s vámi praktikoval to čemu lidé říkají sex. Ke všemu jste oba dva chlapci."promluví někdo mystickým tónem.
"Chlap nebo ženská, v čem je rozdíl? Důležitější je to, co cítí srdce a když mi odvedete někoho koho miluji tak se opravdu naseru."vyštěknu. Z neznámého důvodu můj vztek sílí. A to ještě pořád netuším o co jde. Hane na mě zůstane civět z otevřenou pusou.
"Bohužel už bylo rozhodnuto."promluví jiný.
"Na to vám z vysoka víte co. Odvedu si Haneho sebou ať chcete nebo ne."chytnu řetězy vedoucí k okovům a roztavím je. Roztavím? Ano roztavím. Nevím jak ale ano. Horké stříbro začne po kapičkách stékat na zem až se řetěz rozpadne. Ještě Hanemu sundám okovy, chytnu ho za ruku, kterou má pohmožděnou stejně jako tu druhou a vydám se zpět ke dveřím. Za mnou se objeví kluk s jantarovýma očima a zlatem zářícími vlasy, který po mě dřív metal plameny. Spokojeně s mírným pochechtáváním se vydá za námi. Neřeším to. Beru to jako nějakou přirozenou samozřejmost. Společně projdeme zpět ke mě do kuchyně, kde už čekají Shô s Itachim.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

market - :)

9. 4. 2015 22:02

Moc krásné, prosím přidej další díl. Kdyby něco, tak: 46lillienisa@email.cz
Byla bych moc ráda za pokračování. Povídka vypadá velmi zajímavě, první díl je moc krásný. Ti kluci jsou moc krásní :)

Mizu - Re: :)

10. 4. 2015 22:15

Opravdu mě těší že se ti to líbí :) oki pokusím se pokračovat ;) i když jenom kvůli jednomu čtenáři