Zvrácené myšlenky

 "Minori. Jak překrásné jméno."rozplývá se Redy. Protočím oči, vstanu a pokusím se mu uhnout, protože se blíží ke mně, jenomže kvůli zátěži na mých zádech se mi to nepovede.

"Pusťte mě."zavrčím na ně. Ze zadu je na mě nalepený Tao, a zepředu Redy. Než stihnu něco jiného říct nebo udělat, chytnou mě silné ruce a vytáhnou z vězení těch dvou. Je to Hideki. Nechápavě se na něho podívám.

"Dě-děkuji. Už mě můžeš pustit."zakoktám. Ovšem Hideki mě pustit nejspíš nehodlá. Stoupne si zezadu a dá mi ruce okolo krku.

"Tak a teď jsi můj."zavrní u mého ucha. Já se z nich zblázním.

"Hideki!"zavrčí Redy a vyskočí na nohy. Tao je mu v patách.

"Vrať mi ho. Je můj."rozčiluje se Redy jako malé dítě.

"Ne. Teď je můj."ušklíbne se Hideki.

"Tak a dost oba dva. Je můj."křikne na ně Tao. Otočím se na něho a bezhlesně otevřu pusu. Na hlavě mu vyrašila dvě bělostná ouška a ze zadu mu čouhá ocas.

"A tak jako co? Já nejsem věc kurňa. Mám svoje práva a rozhodně si nemyslím, že bych měl patřit zrovna někomu z vás."rozčílím se, když najdu slova. Všichni tři se na mě podívají a chvíli mlčí. Potom se zase začnou dohadovat a mě vesele ignorují dál. Naštvaně otevřu pusu a všichni zpozorní a poslouchají, co chci říct. Jenomže já nemám v úmyslu mluvit. Když pusu zase zavřu je mezi mými zuby Hidekiho ruka. Ten vytřeští oči a pustí mě.

"Au."zavrčí, abych věděl, že jsem mu ublížil.

"Měl si mě pustit, když jsem to říkal a ne mě ignorovat. Můžeš si za to sám. A teď bych chtěl laskavě zpátky domů."zavrčím a hodím pohledem po Rokurovi.

"Nemůžeš jít domů. Něco se ti stane."zavrtí hlavou.

"Já s Taem nemám nic společného. Jen jsem mu jednou pomohl, a pak ho nechal tam, kde jsem ho potkal."

"A to si myslíš, že to ty parchanty z Waru bude zajímat? Přišel jsi do kontaktu s jejich obětí. Teď jsi také oběť."vloží se do hovoru Redy.

"To mě nezajímá!"stojím si za svým.

"Něco se ti stane. Waru by tě také mohla obrátit proti nám, a nebo tě využít k získání Taa."vyhrkne Hideki.

"Aha, takže já tu jsem jen proto, že by se skrze mě dostali k Taovi. Vám vůbec nezáleží na mě."křiknu.

"Tak to není. Jen ti vysvětlujeme vážnost situace. Jak můžeš něco takového vůbec říct?"dívá se na mě Yoshito jak na magora.

"A co si o tom mám asi tak myslet? Právě jste to řekly."odvrátím pohled.

"Takovýhle my nejsme Minori."zamračí se Hideki.

"Nemůžu vědět, jací jste. Sotva jsem vás potkal."odseknu. Od té doby co mám mezery v paměti, nikomu nedůvěřuji tak jako dřív a ani s tím nehodlám začínat.

"Tak dobře."souhlasí Rokuro. Překvapeně se na něho otočím stejně jako všichni ostatní.

"Rokuro copak si se doslova zbláznil?"vyhrkne Redy. Taky si to myslím ale, kdybych to řekl tak jsem sám proti sobě.

"Ne jsem v naprostém pořádku."odbude je a přejde ke mně. Ještě před tím než zmizíme, uvidím Taův smutný obličej. V dalším okamžiku se ocitnu sám uprostřed mého pokoje. S povzdechem padnu na postel. Neměl jsem důvod se s nimi hádat a už vůbec ne rozesmutnit Taa. Připadá mi jako mladší bratr a to jsem nikdy žádného neměl. Podívám se na hodiny. Zasekl jsem se tam na hodinu a půl. S myšlenkami plujícími v mé hlavě sem a tam usnu. Vzbudím se o půl druhé odpoledne a s pořádně kručícím žaludkem. Donutím se vylézt z postele a zamířím do kuchyně, kde si začnu přát, abych z té postele raději ani nevylízal. Mám dokonale vyluxovanou ledničku. Otráveně se obleču a vyjdu ven do slunečního světla.

"Fuuuj."zasténám. Úplně jsem si na něj odvykl. Těmi největšími stíny se vydám k obchodu, který je zatraceně daleko. V jednom kuse se ohlížím. Mám dojem, že mě někdo sleduje. Když se vracím z obchodu, moje podezření se potvrdí. Celou cestu za mnou jdou dva divní chlapi, a když zalezu do domu, zůstanou trčet přede dveřmi jako dva solné sloupy. Přestanu se jimi zabývat a jdu si udělat něco k tomu jídlu. Než se k tomu ovšem dostanu, obklopí mě temnota, když dostanu pořádnou ránu do temene hlavy. Zhroutím se na podlahu kuchyně a přestanu vnímat okolní svět.