Zvrácené myšlenky

Tsuki

Ležím v posteli a poslouchám tiché vzlykání mého mladšího bratra. Je mu 16, krásné zelené oči a světle hnědé vlasy do zlata. Právě si prošel prvním rozchodem z klukem, kterého měl rád už od základní školy. Otázkou zůstává jestli ho miloval nebo ho měl pouze rád a myslel si, že ho miluje. Trhá mi srdce, když ho slyším jak už půlku noci pouze brečí a nemůže se uklidnit. Po nějaké době to už nevydržím a vstanu. Zaklepu na vedlejší dveře a čekám jestli mi odpoví.

Sora

Už přes několik hodin ležím v posteli a nemohu se uklidnit. Můj kluk, ano slyšíte správně, jsem na kluky, mě dnes pustil k vodě. Jako výmluvu použil velmi hrubá slova, která bolí ještě teď "Zdálo se mi, že mě dostatečně nemiluješ." to řekl s úšklebkem na tváři a hned poté se otočil a odešel. Nechápu co se stalo, vždy se mi líbil a měl jsem ho tak moc rád, ale po tomhle už si nejsem tak jistý, jestli jsem své city dával pořádně najevo. Co když vzniklo nedorozumění?!

Co když se jen spletl, protože jsem se mu dostatečně nevěnoval?! Mám se mu omluvit a poprosit ho, aby mě vzal zpátky?

Z mého přemítání mě vytrhne klepání na dveře. Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že zůstanu ticho a budu předstírat spánek, avšak poté co si uvědomím kdo jediný by za dveřmi mohl stát, vyzvu ho ke vstupu.

Tsuki

Chvíli stepuji před dveřmi než mi slabí hlásek povolí vstoupit. Leží na posteli zachumlaný v peřině a oči zarudlé od slz. Povzdechnu si a přejdu k němu. Trhá mi srdce když ho vidím takhle. Nikdy jsem ho nebral pouze jako malého brášku, ale také jako člověka, kterému můžu povědět všechno, teda skoro... nikdy jsem mu neřekl, že ho ze srdce miluji. Víc než jen jak může milovat starší bratr mladšího sourozence. A taky mu to asi nikdy neřeknu, chci jen aby byl šťastný. Přes obličej mi přeběhne stín smutku, ale hned ho zaženu. Nechci Sorovi přidělávat více starostí než má.

"Jsi v pořádku? Mám dneska zůstat tady s tebou?"zeptám se ho a sednu si k němu na okraj postele. Obejme mě a opět se rozbrečí na novo. Tohle bude ještě dlouhá noc.

Sora

Vstoupí dovnitř a sedne si na kraj postele. Na něco se zeptá, ale nevěnuji tomu přílišnou pozornost. Vrhnu se mu kolem ramen a znovu propuknu v pláč. Tohle vážně nikam nevede. Brečím ještě dlouho po jeho příchodu přesto mi nedá a vzpomenu si na jeho otázky.

"Jsem v pořádku, zvládnu to," pípnu tiše, ale i já slyším ten nepřesvědčivý tón v mém už i tak dost chraplavém hlase. Odtáhnu se od něj, abych dodal mému svědčení trochu opory a lehce se usměji. Musím říct, že dost falešně. Není mi do smíchu, ale pro brášku to udělám, aby se o mne nestrachoval.

Tsuki

Vypadá to, že Sora vůbec nezaregistroval co jsem mu to vlastně říkal. Sklíčený z toho, že nevím jak mu pomoct ho k sobě pevně přitisknu a čekám až se uklidní. Po dlouhé době ho to přece jen přejde a tónem hlasu a úsměvem o kterém si snad ani on sám nemůže myslet, že na něj skočím řekne že je v pořádku.

"To ti tak budu věřit. Jestli ty jsi v pořádku tak já jsem ufon z měsíce."zavrčím to první co mě napadne a zatlačím ho do polštářů. I přes jeho mírné protesty si lehnu za ním a opět si ho přitáhnu do náruče. Začnu ho hladit ve vlasech a utěšovat, že to bude dobré, a že se to nějak vyřeší. Sice nevím jak ale udělám všechno proto aby se opět usmíval a v jeho očích nebyly slzy. Při nejhorším zajdu za jeho bývalým a promluvím si sním.

Sora

Bratr mě lehce vtlačí do peřin a nesmlouvavě si ke mě přilehne. Pokouším se ho odsunout, ale nemá to žádný efekt. Jednoduše mě obejme, začne vískat ve vlasech a šeptat uklidňující slova. On je tak hodný... kéž bych mu nepřidělával tolik starostí. Celý tenhle den byl pro mě jako balancování na špičce nože nad vroucí lávou.

Chtěl bych, aby tohle celé byl sen, z kterého bych se sice s potem probudil, ale stéle by to nebyla realita.

Přitisknu se k němu a zavřu oči. Jsem tak unavený, že mi nedělá žádný velký problém usnout.

Tsuki

Nakonec přece jen přestane protestovat a přitiskne se ke mě. Hladím ho ve vlasech a pomalu cítím jak mi usíná v náruči.

"Dobrou noc Sora."špitnu i když pochybuji, že mě slyšel, protože už pravidelně oddechuje. Neodhodlám se zavřít oči. Mám strach, že kdybych usnul tak by se mu něco stalo, třeba jen noční můra, nebo jakákoliv jiná blbost. Krom toho v jeho přítomnosti je mi tak dobře že spát ani nepotřebuji. Nebo jsem si to, alespoň myslel. Dalšího dne ráno jsem jako přejetý náklaďákem. Kruhy pod očima, sotva se udržím na nohách, ale i tak se snažím vypadat normálně aby se Sora nestrachoval. Bude to mít dost těžké když ve škole potká toho exota co se s nim rozešel. Já naštěstí do školy nastupuji až v druhé polovině února takže mám ještě půl měsíce volno. Studuji veterinu a hrozně mě to baví. Pracovat se zvířaty mě vždycky bavilo.

Sora

S trhnutím se probudím a pokusím se protáhnout. U pokusu to také zůstane, neboť mě Tsuki drží v náručí, jako by mě už nikdy nechtěl pustit.

"Onii-chan hannase," snažím se vymanit z jeho sevření, které však ještě upevnil. Povzdechnu si a pokusím se znovu vstát, tentokrát se mi to povede a s dobrým pocitem, že jsem brášku nevzbudil se zvednu z postele, abych mohl spadnout na zem. To už však bratříčka vzbudí.

Asi jsem po tom včerejším brečení trošku více unavený než obvykle.

Tsuki

Když konečně usnu, protože mi únava už více nedovoluje zůstat vzhůru, hned na to ucítím jak se Sora cuká. V polospánku opravdu nechápu, že chce pouze vstát a přitisknu si ho blíž a znovu spokojeně usnu. Až dutá rána mě probudí úplně. Zamžourám rozespalýma očima, které se neustále zavírají a vidím brášku jak se zvedá ze země. Okamžitě jsem u něj, i když trošku vrávoravě a pomůžu mu na nohy.

"Sora co ti je? Ublížil jsem ti snad, když jsem tě v noci držel?"zděsím se, až se divým, že v mém hlase není slyšet panický podtón. Hned se cítím víc vzhůru než obvykle, i když kruhy pod očima tím moc nezamaskuji. Jestli jsem mu něco provedl tak si to v životě neodpustím.

Sora

Začnu se zvedat ze země právě ve chvíli, kdy se ke mně přiřítí bratr, aby mi pomohl.

"Nic se nestalo, ty za to nemůžeš," podívám se do jeho hnědých očí, které jsou od strachu a únavy k nerozeznání s jeho obvyklým výrazem. Jeho tváře zdobí otlačeniny z polštáře a víčka obrovské černé kruhy. Rozhodně nespal.

Za jeho starostlivého pohledu se odeberu do koupelny, kde se jako každé ráno podívám kriticky do zrcadla, abych zkontroloval svůj tak neatraktivní vzhled.

No potěš pánbůh, obličej mám doslova celý oteklý a oči by vyhráli soutěž o nejčervenější jahodu. Opláchnu se a aspoň na chvíli zalezu pod ledovou vodu, která mě konečně probere.

Už oblečen a nachystán se vydám připravit něco k snídani.

Tsuki

Starostlivě se dívám jak se na mě Sora pousmál a odstrčil se ode mě. Pomalu zamíří do koupelny, kde se zavře. Po nějaké době zaslechnu že si pustil sprchu. Rozhodně ne teplou protože to by bylo slyšet hučení jak se ohřívá voda. Odpoutám se ode dveří a jdu do kuchyně. Na snídani Sorovi nesahám jinak by mi asi urazil ruce a tak čekám než dojde. Moc dlouho mu to netrvá a už oblečenej seběhne dolů. Je celej opuchlej, i když studená voda mu mírně pomohla a oči jak králík.

"Nechceš pomoc?"zeptám se když vidím jak se při chystání snídaně přidržuje kuchyňské linky a sotva stojí. Zase se klepe.

"Soro. Už nebreč prosím tě." Nechci ho takhle vidět.

Sora

"Nejsem párátko, které se zlomí při prvním použití," zableptám a snažím se utišit vzlyky při vzpomínce na včerejšek. Moc mi to nejde, protože si toho bratr všimne a povzdechne si.

Po jeho 'Nebreč už prosím tě' se cítím ještě hůř. Někdo mi dal kopačky a já tím zatěžuji všechny v okolí. Musím s tím přestat alespoň před bráškou, aby se znovu nestrachoval.

Dodělám snídani, nenápadně si utřu zbloudilé slzy do rukávů a s úsměvem položím před Tsukiho jeho oblíbenou snídani skládající se z bílého jogurtu a kousků ovoce ještě mu udělám kafe přitom cukřenku položím vedle, aby si mohl přisladit jak potřebuje.

Se smutným výrazem se do toho pustí. Nachystám mu také oběd a s popřáním dobré chuti odcházím z domu.

Tsuki

"Neříkám, že jsi párátko Kdybys jen věděl co k tobě cítím."řeknu tak potichu, že by to neslyšel ani kdyby stál vedle mě.

"Děkuji."poděkuji mu za snídani a pustím se do ní. Ještě mi udělá oběd a odejde. Bez snídaně, bez oběda a také jak si všimnu bez peněženky. Rychle do sebe naházím snídani a běžím na zastávku. Bohužel autobus nestihnu a Soru zahlédnu jak zničeně sedí a opírá se o okno s podezřele lesknoucíma očima. Běžím zase domů a popadnu klíče od auta. Nasednu a jedu za autobusem. Když Sora vystoupí hned k němu přistoupí ten šmejd co ho odkopl. Vezme ho kolem ramen a něco mu zašeptá do ucha. Sora vytřeští oči zděšením a třaslavě přikývne.

"Sora!"zavolám na něj. Dojde ke mě a tak mu podám peněženku.

"Nesnídal jsi, oběd si nevzal a tak jsem si říkal, že se ti ta peněženka bude hodit."dám mu ji. Kývne a s nějakým zamumláním se pomalu šine k tomu klukovi jehož jméno je mi dodnes neznámé. Pokud Sorovi cokoliv udělá tak ho ukřižuji. S obavami co má ten parchant v úmyslu nasednu do auta a jedu zase domů.

Sora

Pomalu se vleču na zastávku, kde nasednu do právě přijíždějícího autobusu. Vím, že škola je až na poslední zastávce, a tak se nemusím starat o vystupování.

Opřu hlavu o studené sklo a nechám se znovu táhnout emocemi. Chce se mi brečet, ale na veřejnosti nechci projevovat své city.

Dopravní prostředek zastavuje na poslední zastávce a já se srdcem až někde v krku a naivní myšlenkou hezkého dne v hlavě vystupuji.

Hned ke mě přijde Red, který mě vezme kolem ramen a jde se mnou ke škole.

"Pokud mě stále miluješ tak mi to musíš nějak dokázat," zašeptá mi do ucha a spíše pro sebe si dodá; „aspoň se pobavím." Já ho však slyším, neboť stojím přímo vedle něj a vyděšeně upřu svůj pohled na jeho krk, výš se s očima nedostanu, a přikývnu.

Uslyším někoho, jak na mě volá proto se otočím a spatřím bratra, který mává peněženkou nad hlavou. Mluví o snídani, obědu a nakonec mi strčí peněženku do ruky.

"Děkuji," usměji se a s pocitem viny, že jsem mu nic neřekl odcházím za Redem.

Ten mě znovu vezme kolem ramen a nebezpečně se ušklíbne. Mám z něj strach. Mám ho rád, ale nevím co všechno by mi mohl udělat. Setřesu jeho ruku a odtáhnu se od něj.

"Na útěk ani nemysli, po škole na mě počkáš v parku u lesa. Znáš ho, je na okraji města. Rozuměl‘s?" Přitáhne mě k sobě. Jen slabě přikývnu.

"Jestli utečeš víš co by se mohlo stát, že? Tvůj bratříček by měl menší nehodu."

Po tomhle se ode mě odpojí a jde ke své partě. Pomalu přestávám vidět na cestu a začnou se mi plést nohy.

Tohle není dobrý! Tsukimu se nesmi nic stát!

S touhle myšlenkou si utřu obličej a vydám se do třídy.