Zvrácené myšlenky

 'Crrrrr!' 'Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!' 'Crrrrrrrrr!' 'Crrrrrr!' 'Crrrrrrrrrrrrrrrr!' 'Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!' 'Crrrrrrrrrrrrrrrrr!' 'Cr!' 'Crr!' 'Crrr!' 'Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!'ozývá se naléhavě domem. Přetočím se na druhý bok a snažím se to ignorovat. Najednou to ustane, ale zamění se to za klepání na okno. 'Klep.' 'Klep.' 'Klep.' 'Klep.' 'Klep.' 'Klep.'vyskočím z postele a rázně otevřu okno. Při tom mě jeden kamínek co letěl na okno trefí do čela.

"Auu. Chikage můžeš mi vysvětlit co děláš?"zavrčím na mého kamaráda z dětství.

"Plním slib co jsem dal tvé matce."pokrčí rameny. Zamračím se na něho. Slíbil mé matce, že n mě dohlídne, abych se první den dostavil do školy. Odfrknu si a jdu mu otevřít.

"Mizu, co takhle se obléct?"sjede mě pohledem. Mám na sobě spodek od pyžama, tak co si stěžuje.

"Co ti vadí? Neříkal jsi, že nejsem tvůj typ?"juknu na něho.

"No to doopravdy nejsi. Mám raději malé, roztomilé a rozpačité kluky. Ne přerostlí, dominantní a tvrdohlavý jako jsi ty. Ale myslím, že ti venku by tě klidně slupli i s tím jediným co máš na sobě. Takže zalez."

"Ano mami."otočím se a odejdu zpět do druhého patra. Chikage zavře a jde za mnou.

"Kdy jsi šel proboha spát?"zeptá se mě, když u oblékání zívám na celé kolo a hlavu se snažím narvat do rukávu od školní uniformy. Ředitel mé nové školy, na kterou chodí i Chikage, je velmi kreativní člověk. Nejspíš dokonale chápe odpor studentů ke školním uniformám, a tak jsme měli možnost vybrat si barvu saka a kravaty. Moje školní uniforma se skládá z černých kalhot, jako mají všichni, bílé košile, kterou také mají všichni, černého saka s červeným lemováním a rudé kravaty. Chikage má tmavě modré sako s bílím lemováním a černou kravatu.

"Asi před hodinou."zabručím, když se do uniformy konečně dostanu.

"To snad není možný. Že se divím."zavrtí nevěřícně hlavou.

"Taky si říkám." Chikage se začne smát a já zamířím do kuchyně. V lednici vyhrabu bílí jogurt a v polici cereálie a usadím se ke stolu.

"Chceš uvařit kafe?"zeptá se mě.

"A máš dvou litrovej hrnek, abys tam mohl dát toho kafe tolik, aby se tam vešla i voda? Černý čaj bude stačit, děkuji." Chikage se zasměje a vytáhne můj půl litrový hrnek a černý, sypaný čaj. Kafe na mě nikdy moc nepůsobilo, ale teplý černý čaj udělá svoje. Nebo coca-cola, ale to se pak chovám, jako bych do sebe naráz nalil 10 litrů saké, nebo dostal po hlavě bejzbolkou. Po chvíli čaj přistane přede mnou a já se z něho napiji, naprosto ignorujíc fakt, že je vřelý.

"Nemohl by sis pohnout? Jede nám to za pět minut."upozorní mě. Nereaguji a pomalu dojím. Odnesu hrnek do myčky a jdu se obout. Když vylezeme před barák Chikage se rozběhne na zastávku. Teprve na ní si uvědomí, že já si pohodově jdu. Když dojdu, dojede i autobus. Chikage se na mě zamračím, a tak pokrčím rameny.

"Po cestě budeme zastavovat ještě třikrát. Na okraji naší vesnice a dvakrát ve vedlejší. Pak už bez zastávky pojedeme, až do Kyota."oznámí mi Chikage. Do školy v Kyotě chodí už rok. Jsme stejně staří, ale už na základce jsem měl odklad, takže byl vždycky třídu nademnou. Po cestě nastoupí ještě dva kluci s uniformou naší školy. Jeden ji má tmavě šedou s bílím lemováním a šedavě modrou kravatu, a ten druhý bílou s černým lemováním a světle modrou kravatu. Vzhledem k tomu, že Kyoto je skoro 100 km daleko, cesta trvá dost dlouho, skoro 3 hodiny. Vylezu celý dolámaný.

"Mám radši vlaky. Těma se cestuje daleko pohodlněji."zavrčím. Chikage se jen směje. Hajzl.

"Kde máš třídu?"zeptá se, když se uklidní a zajdeme do areálu školy. Zamyslím se a v hlavě se mi vybaví číslo...

"107."řeknu. Chikage kývne a zavede mě tam.

"Drž se."popřeje mi, když zjistíme, že ve třídě je zatím asi 20 holek. S povzdechem se posadím do druhé řady do druhé lavice. Všechny holky si mě začnou prohlížet a mě dojde, že jsem si ráno nestáhl vlasy. Na ruce najdu gumičku, kterou tam mám pro jistotu pořád a vlasy stáhnu do vysokého culíku, při tom cítím jak mi holka co sedí za mnou vlasy rukou prohrábla a začala se rozplývat jak jsou hebké.

'Bože co jsem ti udělal?"zasténám, když už je tam 27 holek a kromě mě žádný kluk. Se zazvoněním, naštěstí dojdou ještě dva. Jsou to ti, co se mnou jeli autobusem. Oddechnu si.

"Sedněte si."pokyne učitel a začne nám vykládat, jak, kde, co a proč.

"Máte holku?"nahrnou se ke mě a těm dvěma klukům všechny holky. Člověk by řekl, že se nejdřív představí, něco si o nás zjistí a až potom se budou vyptávat na takovéto věci. Co bych, ale čekal od primitivních slepic jako jsou tyhle. Nevidím mezi nimi ani jedinou normálně vyhlížející holku.

"Ne nemám, protože jsem gay."oznámím ledově, svorně s klukem v bílém saku. Podíváme se po sobě a uchechtneme se. Poté se podíváme na toho třetího. Nervózně se rozhlíží a kouká z jedné holky na druhou. Jakmile se dozvěděli, že jsme oba na kluky, okamžitě pro ně nejsme nic víc, než pouzí a ubozí buzeranti.

"Já taky."vydoluje ze sebe nakonec. Podle mě mu nic jiného nezbývalo, jestli teda nechtěl, aby se na něj všechny vrhly a to jak se zdá nechtěl. Okamžitě znechuceně odejdou. Musím se hodně držet, abych se neudusil smíchem. Nechápu takovéhle lidi, ale pozorovat je jak se na nás dívají skrze prsty je k popukání.

"Mizu Warau, těší mě."napřáhnu k nim ruku.

"Ame Toketsu."usměje se ten v šedém. Má krátké hnědé vlasy a stejnobarevné oči, na kterých má nasazené brýle.

"Aki Ao."představí se i ten druhý. Zdá se mi, že je trošku zdráhavý, alespoň vůči mě. Amemu podal ruku naprosto v klidu, ale když se dotkl mé ruky, cukl sebou.

Musím uznat, že by stál za hřích, a možná, že ne jenom za ten. Krátké rozčepířené bílé vlasy a fialové oči. Jak krásná kombinace. Jakmile si všimne, že ho se zájmem pozoruji zrudne a odvrátí se ode mě.

'Hmm, zajímavé.'pomyslím si.

"Pánové, už zvonilo."oznámí nám učitel. Protočím oči a obrátím se na něj. Když po třech hodinách, konečně můžeme jít, vyjdeme všichni tři zaráz.

"Chikage!"zavolám na něho, když si všimnu jak se rozhlíží po davu co se vyvalil ze všech tříd. Dojde k nám a se zájmem se podívá po Amem. Vrazím mu loket do břicha, aby se vzpamatoval.

No jo, když se tak na Ameho koukám je malý, roztomilí a rozpačitý a ještě k tomu má brýle, což jsou u Chikageho body na víc.

"To bolelo."zavrčí mi do ucha. Zatímco Aki se jak se zdá dobře baví, Ame se na mě nevěřícně dívá.

"To je možný, ale rozhodně ti to neuškodilo."ujistím ho.

"Jsi na mě zlí."fňukne. Ironicky se na něj podívám a Aki se už musí otočit, aby Chikage neviděl jak se směje.

"Já vím."usměji se. Urazí se. Nedělám si s tím těžkou hlavu, protože jemu to nikdy dlouho nevydrží.

"Jsi v pohodě?"strachuje se Ame, když Chikage při prvním kroku zasténá. Hraje to. Na to ho znám až moc dlouho. Chce Ameho sbalit, mě neoblafne.

"Vy se znáte?"zeptá se mě Aki. Do tváře se mi však nepodívá.

"Jo. Nějaký ten rok, už to bude."

"Nějaký ten rok? Batolili jsme se spolu, učili se chodit a mluvit spolu. Vlastně všechno od narození jsme dělali spolu."podívá se na mě vyčítavě.

"Vždyť říkám, nějaký ten rok."zasměji se a uhnu jeho pěsti. Jak Aki tak Ame se začnou smát.

"Mám ještě hodinu. Počkáš na mě?"ptá se mě při zvonění. Zamyslím se.

"Když mě pak najdeš. Rodiče mi řekli, že pokud si v Kyotu najdu dům, přispějí mi na nájem."zamávám mu.

"Co kdybychom si našli něco dohromady? Taky bych si měl něco najít."navrhne Ame. Zamyslím se. Není to špatný nápad. Kývnu a svorně pohlédneme na Akiho. Ten se zatváří nechápavě.

"No jsi z vesnice vedle té naší, takže to máš taky daleko. Nechceš se k nám přidat?"zeptá se Ame.

"Asi ne. Rodiče by na to nepřistoupili."zavrtí hlavou. Mávnu nad tím rukou.

"Ty nech na mě."

"Uvidíme."ukončí to nakonec. Se smíchem vykročíme do města na obhlídku. Nikdy by mě nenapadlo, že hned první den si udělám dva nejlepší přátele, jako je Chikage.