Zvrácené myšlenky

 Všichni se po sobě nechápavě  podíváme.

"Jak to myslíte?"propálí ho Riko zkoumavým a nedůvěřivým pohledem.

"Vím kde Yorua pravděpodobně najdete."odpoví.

"Jak to můžete vědět?"zavrčím a při tom sleduji Arimi jak k němu jde a začne se otírat o jeho nohy. Takhle většinou na nikoho nereaguje. Když ke mě poprvé přišli Riko, Trey, Ikuo, Shie a Natsuki tak jí trvalo než na ně přestala vrčet. Pak až Yoru byl první koho přijala bez jakýchkoliv náznaků nepřátelství.

"Kdo jste?"zeptám se aniž bych čekal na odpověď mé minulé otázky.

"To je snad jedno, pokud najdeme Yorua, ne?"povytáhne obočí. Vypadá dost netrpělivě. Hodím tázavým pohledem po Rikovi. Ten pouze pokrčí rameny jako by říkal "Dělej jak myslíš."

"To jsi mi teda pomohl."syknu po něm. Opět jen pokrčení ramen. Povzdychnu si.

"Tak dobře. Kde je Yoru?"otočím se zpět. Muž se úlevně usměje.

"Tak pojďte se mnou."pokyne rukou k velkému autu se začerněnými skly. Mírně nejistý se za ním vydáme. Nastoupíme a rozjedeme se ke kraji města. Vyjedeme z něj a zamíříme ještě dál.

"Tak daleko by se nedostal. Zvlášť ne když musel jít pěšky a ještě sebou táhnout Yorua."zapochybuje Ikuo. Má pravdu. Jsme už příliš daleko.

"Nepodceňujte ho."řekne bez zájmu a zrychlí. Sotva to udělá ostře zatočí na lesní cestu a zajede do lesa, kde dupne na brzdy a obloukem zastaví.

"Kousek odtud je rozpadlá a stará dřevěná chatrč. Pokud se nepletu bude tam."oznámí nám. I když jeho chování vůbec nechápu, vystoupím a zamířím po cestě kterou ukazoval.

"Asi v tebe má plnou důvěru."dloubne do mě Trey když se po muži otočí. Ten se s úsměvem opírá o své auto. Nic na to neřeknu a zrychlím. Už chci mít Yorua zpět v náruči.

"To je ona?"zaslechnu nejistě Shieho. Před námi se tyčí doopravdy zdemolovaná chatrč.

"Nic jiného tu není."pokrčím rameny a bez rozmyslu vejdu dovnitř. Riko si povzdechne a zabrle, že nemám rozum a měl bych počkat, ale vejde i s ostatními za mnou. Pomalu procházíme celou chatrčí, než Yorua s nějakou uboze vypadající ženou najdeme v jednom zamčeném pokoji. Žena začne Yorua instinktivně ochraňovat svým tělem. Yoru jí nakoukne přes rameno.

"Zi-e?"dostane ze sebe ztěžka.

Yoru Hikari

Probudím se s třeštící hlavou. To jediné co si pamatuji je zběsilé štěkání Arimi, cinkot rozbíjejícího se skla, bolestný výkřik a jak otčím vstoupil do Zieova pokoje. V tu chvíli mi po zádech přeběhl ledový pot a Zi, tak jsem pojmenoval černé štěně, které ke mě přilnulo se začal třást a mírně vrčet. Pak se na otčíma pustil, ale neměl sebemenší šanci. Tupý náraz do hlavy a pak jsem se probudil tady. Je to nějaká dřevěná místnost bez oken. Na rukou i nohou mám těžké okovy a na mě se strachem v propadlých očích kouká...

"Mami!"vytřeštím na ni nevěřícně oči.

"Promiň Yoru. Odpusť mi to."vrhne se na mě a sevře v náruči. Nestihnu odpovědět, protože vejde otčím s vítězoslavným úsměvem.

"Tak, teď už zbývá jenom tvůj otec."zavrní spokojeně směrem ke mě.

"Můj táta je mrtvý."

"To ti nakukali? Ne žije a předpokládám, že je na cestě sem."uchychtne se. Nevěřícně vyvalím oči.

"Tá-ta žije?"pronesu třaslavě. Máma sklesle kývne hlavou.

"Jak dojemné. Tak jo. Jdu si pro něj."zachechtá se a třískne za sebou dveřmi. Probodnu mámu pohledem. Provinile uhne a nemá se do řeči. Měl bych být rád, že ji znovu vidím, ale nějak se nemůžu zbavit náhlého vzteku z toho, že mi lhala a otec taky.

"Byl to nápad tvého otce. Nechtěla jsem na to přistoupit, jenomže on zmizel a po týdnu mi šéf v práci oznámil, že je mrtev. Pochopila jsem, že není, ale tys byl tenkrát moc malý. Nemohla jsem ti to říct a popravdě ani nechtěla."řekne po nějaké době. K ničemu dalšímu se nedostane, protože uslyšíme hlasy. Nervózně se díváme na dveře a když se otevřou máma mě zakryje svým tělem. Zvědavě jí vykouknu přes rameno a vyvalím oči.

"Ze-i?"dostanu ze sebe roztřeseným hlasem. Zei mě chvíli překvapeně pozoruje a pak se ke mě rázným krokem rozejde. Máma raději uhne, protože se Zeie sálá vztek. Obejme mě.

"Promiň. Promiň Yoru. Prosím tě odpusť mi to. Neměl jsem tě tam nechávat. Nic by se tobě ani Natsukimu nestalo."začnou se mu otřásat rameny.

"Ani my jsme neměli odcházet."ozve se ode dveří. Je tam celý zbytek party, kromě Natsukiho.

"Co se Natsukimu stalo? A co Arimi a štěňata?"vyhrknu. Zei se ode mě odtáhne a pousměje se.

"Neboj. Hned jak se odtud dostaneme se za nimi podíváme. Jsou v relativním  pořádku."pohladí mě po tváři. Máma nás zaraženě sleduje. Právě jsem dostal chuť ji ignorovat. Však jí to vynahradím.

"Dostaň nás odtud."požádám ho. S úšklebkem se podívá po Shiem.

"Co byste beze mě dělaly?"zavrtí pobaveně hlavou a ze svých dlouhých tmavě jantarových vlasů vytáhne sponku.

"Tohle sponkou neotevřeš. Je to speciální zámek."zamračí se máma. Nikdo nedá najevo, že by ji slyšel. Už ze mě všechen strach opadl. Začínám chápat proč ve škole koluje, že tuhle partu nic nerozhází.

"Tak a je to."zajásá Shie, když se mu po půl hodině povede odemknout všechny čtyři zámky a já se můžu volně postavit. Máma jen třeští oči.

"Nekoukej tak mami. říká se, že Shie dokáže se sponkou naprosto cokoli."zašklebím se.

"Mami?!"vyvalí na mě oči. Kývnu.

"Dovolte mi představit vám moji matku Hikari Eru."