Zvrácené myšlenky

Sonohi Shü

Toki Dai

 Pondělí

První hodina fyzika. Nevím za co nás kdo trestá, ale je to tak.

"Ukaž mi sešit."oboří se učitel na drobnějšího blonďatého chlapce s modrýma očima na kterých má brýle. Ten knikne, že to nemá napsané a už je to tady zase.

"Jak nemáš? Máte si dělat poznámky v hodinách, abyste se měli z čeho učit. A ne že mi to potom na test napíšete jako básničku nazpaměť naučené z internetu."začne nadávat až se kluk ustrašeně skrčí. Vzhledem k tomu, že s ním sedím v lavici mi je zatěžko nic neříct.

"On to jenom nestihl."poznamenám s pohledem upřeným na učitele, který se podívá na můj sešit.

"S tebou jsem se teď nebavil."zavrčí s nelibostí, že v sešitě mám vše. Ušklíbnu se.

"Já vím, že ne."odseknu drze za což si vysloužím pouze učitelův naštvaný výraz. Zbytek hodiny se mi dostane asi tolik pozornosti jako od mrtvého, zatímco můj soused se na mě vděčně podívá. Učitel se raději věnuje svému natolik milovnému fyzikovi Newtonovi a jeho zákonům. O přestávce si stihnu pouze zajít na záchod a koupit čaj a už začne zvonit.

Druhá hodina chemie. Učitelka na nás už mezi dveřmi spustí jak blbě dopadl test z minulé hodiny. To je mi celkem jedno, protože jsem ho nepsal. Ten den jsem vůbec nebyl ve škole. Jakmile se učitelka dosti vypovídá, začne rozebírat rovnice, které na testu byli a tak ji jen okrajově poslouchám. Potom se vrhne na vodné roztoky. No prostě zábava jak hrom. Kluk vedle mě začne potichu vzlykat, a když se na něj podívám vidím jak žmoulá svůj test, ze kterého dostal za čtyři. Po chvíli to už nevydržím.

"Ale no tak. Jedna špatná známka tě přece nezabije."snažím se ho uklidnit, ale je mi to prd platné. Jenom se na mě nechápavě podívá. Dobře je pravda, že se s nikým nebavím, ale to zase neznamená, že se zboří svět pokud na někoho promluvím.

"To ne, ale rodiče ano."vzlykne. Stočím pohled zpět na sešit, kam si píšu své chvilkové myšlenky a povzdechnu si. To je už větší problém.

"Já jsem Sonohi Shü."představím se mu o přestávce. Asi není zrovna špatné udělat si nějaké kamarády hned na začátku školního roku. No dobře už začalo druhé pololetí, ale pořád ještě není pozdě. Překvapeně se podívá na moji ruku kterou k němu natahuji než ji s mírným úsměvem stiskne.

"Toki Dai, těší mě."představí se a nachystá si na třetí hodinu, což je angličtina. Také si vytáhnu učebnici, sešit 'na vše' a pracovní sešit. Nakonec se ukáže, že nepotřebuji ani učebnici ani pracovní sešit, ale jenom kus papíru, protože jsme překládali věty. Protože Dai je v tom lepší než já, čas od času nakouknu k němu, abych se ujistil, že to tak doopravdy je. To nám zabere celou hodinu a pak je čas jít na tělocvik.

"To ne."zasténá Dai. Nechápavě se na něj podívám.

"Zapomněl jsem si doma tělocvik."zamumlá rozmrzele a hodí si nepotřebné věci do skříňky.

"Já ho taky nemám, ale chtěl jsem si půjčit od bratra. Tak kvůli tobě taky nebudu cvičit."usměji se na něj a on s vděčným výrazem zamkne skříňku, ze které se na něj valí hromada věcí a společně jdeme před tělocvičnu.

"Tvoji rodiče jsou nějak moc závislí na dobrých známkách?"zeptám se, když se usadíme na žíněnky, abychom ostatním nezavazeli při cvičení. Jen mlčky kývne. Neříká mi všechno, vím to, ale ptát se ho nebudu. Asi to není nic příjemného.

"A tvým?"podívá se na mě. Posmutním.

"Bydlím jen s bratrem."řeknu jednoduše. Nechce se mi mu vykládat, že se mě otec pokusil znásilnit, ale bratr mu v tom zabránil, a když jsem to potom řekl mámě tak na mě začala pomalu řvát co si to vymýšlím. Odstěhovali se a já zůstal s bratrem. Už je to skoro šest let, ale mě to vyhovuje. Dai jen na srozuměnou kývne a sleduje ostatní jak s učitelkou cvičí jógu. Znovu vytáhnu sešit a začnu si psát co mě napadne, zatímco Dai se začte do knihy. Se zazvoněním se rychle zvednu a co nejrychleji doběhnu do kantýny, kde si koupím oběd. Za chvíli tam je už hromada lidí a po další chvíli už je kantýna vyprodaná. Ve třídě se posadím na své místo, a když se na mě Dai podívá s otázkou kde jsem byl, jen mu zamávám před očima dvouma bagetama. On má oběd z domu, ale předpokládám, že asi těžko od svých rodičů. Mlčky se pustíme do jídla.

"Co máme po obědě?"zeptám se, protože to ticho už mě ubíjí.

"Laboratoře a potom japonštinu a zeměpis."odpoví mi. Při slově laboratoře zasténám.

"Jen mi řekni, že nemáme fyziku. Další bych už dneska nepřežil." Dai se při pohledu na mě začne smát.

"Neboj. Já mám fyziku, ale ty máš biologii. Ty opravdu nevnímáš svoje okolí co?"zasměje se a zaklapne prázdnou krabičku od oběda. Oddechnu si. Opravdu, mít další fyziku a můžete mě odvést do márnice.

"Tak to ti nezávidím. Ale my zase beztak budeme něco pitvat."řeknu. Dai jen pokrčí rameny a společně zamíříme k laboratořím. Zatímco on jde do fyziky já zamířím do učebny biologie, kde na stole učitele leží mech. Naším úkolem bylo odpreparovat jeden jediný lísteček z mech, který byl tak malý, že jsem ho hledal po stole lupou, protože mi ten sviňák utekl. Po celo hodinovém koukání do mikroskopu mě taky pěkně bolí oko a jsem rád, že je konec. Během hodiny mě ještě učitelka poslala vyřídit něco do druhé skupiny. Fyzikář se na mě podíval a dramaticky vykřikl moje jméno.

"Shü!"pak bylo chvíli ticho. "Děkuji. Ahoj!"prohlásil a já se zmohl jenom na překvapené "Naschle."a raději jsem vypadl. Potom jsem se tomu musel smát. V japonštině je klid a v klidu si můžu dělat co chci na mobilu. Dai si všechno pečlivě zapisuje, i když nevypadá, že by ho to nějak extra bavilo. A konečně poslední hodina, zeměpis.

"Takže někam si poznačte, že za čtrnáct dní si napíšeme test na hydrosféru."oznámí nám sotva se posadíme a hned v následující chvíli nám zadá práci.

"Nemám rád akční učitele."zavrčí Dai a vytáhne si sešit. Jen se zasměji a na internetu, výhoda toho, když zná člověk heslo na školní wifi, vyhledám všechny informace, které k danému úkolu potřebujeme pro jeho splnění. Vzhledem k tomu, že mě zeměpis bavil, ale pouze do doby než nám dali takovou semetriku, jakou máme teď. Skoro děkuji bohu, když zazvoní a konečně je čas na to jít domů.

"Kde bydlíš Dai?"zeptám se ho u skříněk a dívám se jak se snaží pochytat věci, které se mu sypou ze skříňky.

"No já přesně nevím. Nedávno jsme se přistěhovali. Nejsem si tak úplně jistý jestli tam trefím, konec konců dneska jsem ve škole poprvé. Ty sis nevšiml?"hodí po mě pobaveným pohledem. Ne nevšiml jsem si. Také jsem si dneska ráno říkal, že jsem měl dojem, že sedím sám a najednou je vedle mě nějakej kluk, ale to mu říkat nebudu. Jen se nevině usměji a obleču si bundu a přezuji. Společně zamíříme ze školy.

"Víš alespoň přibližně kudy?"zeptám se ho. Zamyslí se.

"No druhá zastávka metrem."řekne. Usměji se. To musí bydlet na stejné ulici jako já.

"Tak pojď."popoženu ho a už si to mířím na zastávku metra. Po dvou zastávkách vystoupíme a Daiovi se rozzáří oči. Už nejspíš ví kde je. U jednoho domu se zastaví.

"Tak tady bydlím."řekne. Zaskočeně si přeměřím barák a pohlédnu na opačnou stranu.

"Jak je jenom možné, že jsem si nevšiml ani nových sousedů?"zapřemýšlím nahlas a Dai se opět začne smát.

"Přijeli jsme až večer. Nejspíš si už spal."snaží se mě nějak ukldnit. 'Já a spát? To těžko.' pomyslím si. Jenom kývnu, abych ze sebe neudělal úplného idiota a s mávnutím se s ním rozloučím.